Vzpomínky

 

Je důležité, aby člověk měl možnost prožít lásku, a vrátit se k ní, cítit ji i ve chvílích, kdy je sám. Láska je smyslem našich životů, nic lepšího po nás zřejmě nezbude, a také je tím jediným, co nám po jiných zůstává...

Nikdy jsem se s mým dědečkem z otcovy strany nesetkala, narodila jsem se až mnoho let po jeho smrti. Přesto, zamilovala jsem si ho a uložila ve svém srdci. Jako mladík byl velký fešák, aspoň mně tak připadá, světlé vlasy do blond, moderní střih, špičatý krátký nos a teple hnědé oči, pozoroval jimi svět s vlídností a laskavě. Tak jsem o něm slýchávala. Byl pozoruhodný i tím, že si vzal za ženu moji babičku. Narodilo se jim šest dětí, děvče a pět kluků, tím posledním byl můj táta.

Děda s babičkou přišli odněkud z Vídně a usadili se a žili v Lipnici nad Sázavou, dnes více známou jako Haškova Lipnice, v malém nájemním domku na náměstí, tehdy se říkalo rynek. Byli chudí a nezbývalo jim, než žít skromně, ač dědeček ovládal poctivé řemeslo.

Takhle dědeček vypadal, když byl mladý a namlouval si moji babičku: babička, rozená Procházková  

Babiččin strýc, či prastrýc, Emerich Prochaska, byl dle vyprávění vůdcem vídeňského podsvětí, Apačů; však i o babičce se tradovalo, že byla doma generál.

A tady je společná fotografie dědy s babičkou po letech, když spolu zestárli, doprovází je vlčák Kazan...

Na spodní fotografii je můj tatínek na školní fotce, ten nejlépe oblečený ...(napovím, třetí řada, druhý zprava, blond vlasy, světlé sako s kravatou).

 

Jednou za rok si mého otce zvali k sobě na návštěvu strýcové, dva bratři, vlastnili malou textilní továrnu, oba byli Židé a bezdětní. Táta jako malý kluk je každoročně navštěvoval, pokaždé byl pohoštěn čokoládovými bonbóny a mohl si vybrat, barvu a materiál látky, z níž mu strýcové nechali ušít oblek. A tak na všech školních fotografiích je můj otec nejhonosněji a nejpěkněji oblékaným dítětem (dodám, míval samé jedničky, bodejť, když před každými zkouškami si dával na noc pod polštář školní učebnici).

Táta s dědou hráli společně na housle a tahací harmoniku, možná odtud pochází i moje láska k hudbě.

Tatínek s dědečkem, Lipnice nad Sázavou

Tatínek, když mu bylo kolem 30 roků, v uniformě jako voják v záloze

Mám na tatínka naprosto senzační vzpomínky. Cítila jsem jeho absolutní, laskavou a nepochybující otcovskou lásku, nikdy mě neuhodil, a ani se na mě nehněval. Nevím, možná to bylo tím, že jsem uměla zlobit, aniž si toho všimnul anebo podědil vlídnost po dědečkovi. Stejně jako děda, i táta byl malířem pokojů. Uměl však navíc kreslit a malovat, co ho právě napadlo či bavilo. Když už byl starý, začal si říkat "dědek Herodes". Nakreslil spoustu obrázků, většinou fantazie a kresby žen. Ženy se mému otci líbily, ale od svatby jeho jedinou ženou mu byla moje maminka.

Maminka uměla být opravdickou dámou...

Maminka pocházela z velmi nuzných poměrů, o to více prostoru její povaze dávala volnost a svoboda hor, kde se narodila a prožila dětství a mládí... Na fotografii je maminka coby divoška z hor, vlastně taková zůstala vždy....

Maminka coby divoška, Vysoké Tatry na Slovensku, Poprad

A to už jsem já...

Fotečka z narozenin, byly mi 2 roky

Tady je mi asi 13 roků, koncert ve Smetanově muzeu na nábřeží u Vltavy

.  
A opět já, tehdy v 1. třídě základní devítileté školy...

Odjakživa jsem v sobě pociťovala nesmírnou touhu po přátelství, dokonce snila jsem o přátelství z hvězd... a ze všeho možná nejvíc o laskavém, vlídném světě....

Tatínek a jeho kresby

Vážení a milí návštěvníci blogu.

Dovolte mi, prosím, pozvat Vás do malé vzpomínkové galerie, sestávající z několika namátkou vybraných obrázků mého otce. Kreslil je v době, kdy již byl poměrně stár, 73 roků. Jeho oblíbeným místem bylo sedět v kuchyni za stolem, kde většinou luštil křížovky. Bohužel, jen málokdy vzal do ruky tužku nebo pastelky. Obrázky jsou tedy nakresleny obyčejnými lámavými pastelkami, ostřenými kuchyňským nožem. Otec byl příležitostně více malířem akvarelů a olejomaleb, maloval ze záliby a pro potěšení, nestal se nikdy profesionálním malířem obrazů. Byl však profesionálem ve svém oboru, malíř pokojů. Vzpomínám, měli jsme velký byt na Vinohradech v Mánesově ulici, malovalo se u nás doma každý rok. Táta měl značnou fantazii a ničemu se nebránil, a tak jsme na stropě měli třeba rej čarodějnic nebo nástěnnou malbu loupežníků hrajících v kostky, bylo to úžasné. Pokud už táta kreslil nebo maloval, dělal to rád, skoro všechna svoje dílka však rozdal známým či náhodným návštěvníkům, těšilo ho, když kdokoliv projevil zájem a obraz se mu líbil. A tak jako vzpomínku si dovoluji nabídnout alespoň pár kreseb, jež mi zůstaly a podařilo se mi dostat je do digitální formy... přeji příjemnou prohlídku :-).

U dvou kreseb připojuji texty, jejichž autorem je rovněž můj otec.

 

 

Vetřelec

Bylo mi 19 let a bylo to za druhé světové války. Přijel jsem domů k rodičům na prázdniny, do malého městečka na Českomoravské vysočině. Bydleli jsme v domku hned u silnice. Asi druhý nebo třetí den byl pro mne osudný. Po 11. hodině večer mne vzbudil tátův hlas. "Prosím tě, jdi se podívat na dvůr, cosi se tam děje." Byl jsem v té době trochu hr. Vstal jsem a ještě rozespalý otevřel dveře. Měsíček svítil, vítr skučel a cosi obludného po mne hmátlo. Nelenil jsem a co jsem měl síly, pravačkou udeřil. Zařval jsem. Trefil jsem venkovní kamenné futro. Za stálého skučení jsem se odpotácel do místnosti. Táta pronesl pár slov, něco v tom smyslu, že jsem bl-ec a šel se podívat sám. Objevil ježka, který tam postrkoval nějakou plechovku. To obludné byl stín větve stromu. Do rána jsem nespal. Lékař po rentgenu mi dal ruku do sádry, kterou jsem nosil celé prázdniny. Od té doby miluji ježky, neb jsem se naučil opatrnosti.

 

 

 

Noční strašidlo

Ve druhé světové válce jsem pravidelně jezdil z Prahy na sobotu a neděli domu k rodičům. Od vlaku to bylo něco přes 7 km, převážně lesem. Do výstupní stanice jsem přijížděl po 11. hod. večer. V té době mi bylo mezi 17. - 20. rokem. Nikdy se mi nic nepřihodilo, až jednou. Byla krásná noc. Svítil měsíček. Já nic zlého netuše jsem asi v polovině cesty vystupoval na malý vršíček. Mlází po stranách pěšiny se tiše chvělo. Viditelnost byla dobrá. Asi 200 metrů pode mnou, protékal pod malou lávkou potůček. Strnul jsem strachem a začal se celý třást. Polil mě studený pot a doslova přikoval na místo. "Strašidlo". Bylo celé černé, hubené, vysoké asi 4 metry. Chvílemi také dlouhé, neb se svalilo, zase se postavilo a zase svalilo. Něco to také brumlalo, nakřáplým hlasem. Stál jsem tam celou věčnost, asi 5 minut. A chtělo se mi utéct. Tu ze mě strach spadl a začal jsem se hrozně smát. Ona strašná příšera promluvila, několik jadrných a srozumitelných slov. A já ho poznal. Byl to náš nachmelený komeník se žebříkem. Bydlí dva baráky vedle nás. Domů jsme se oba pak dostali dobře.

_

Nu, a níže již nabízím obrázky, na jejichž způsob vzniku si velmi dobře pamatuji. Táta vzal do ruky papír a ten doslova počmáral nahodile vedenými slabými tahy tužky. Vznikla hustá síť čar. Poté již na základě obrazotvornosti z nich táta vytahoval obrázky. Kontury takové kresby samozřejmě zvýraznil, případně pastelkami vybarvil. Tenhle způsob kreslení jsem měla velmi ráda, vlastně dopředu nikdo nikdy nevěděl, jaký obrázek se z papíru posetého čarami vyloupne. Tady je výsledek:

                                                                        
        

Tady již táta kreslil cíleně, bez pomoci čar, samozřejmě opět podle fantazie:

 

A poslední obrázek, který vkládám, je tento dětský, je opět originální, všechny náměty a obrázky dělal otec dle jeho vlastní fantazie:

 

Na závěr si dovolím připsat, můj otec byl fantastickým člověkem, dodnes na něj vzpomínám, byl a je mi pevným bodem vesmíru... děkuji.

Kytice

 

A tady jsou obrázky, které jsem sama nakreslila

 

Ty dvě peroskresby nahoře jsem kreslila, když mi bylo asi 18 roků, bez předchozích zkušeností, nikdy předtím jsem nekreslila ani nemalovala, totiž, ani jsem nevěděla že bych snad mohla. Vždycky jsem si myslela, že dobří malíři a kreslíři se již se svými schopnostmi rodí a během života se pouze zdokonalují. To až Vincent van Gogh mě povzbudil, jeho rozhodnutí v dospělém věku stát se malířem, a jeho úžasná energie a až zarytá vytrvalost, práce vložená do snu. Teprve tehdy jsem pochopila, že malířem se může stát každý, ale jen ten, kdo je pracovitý, svému snu věrný, nalézá tvar a barvy své duše... Těm dvěma perokresbám mně byly inspirací reprodukce obrazů namalovaných v olejomalbě, už ani nevím, kterého holandského malíře, viděla jsem je v knížce a napadlo mě si je překreslit. Vzpomínám si, jak moc jsem se soustředila, věděla jsem, že nemohu opravovat, bylo to opravdické dobrodružství, nesmírně vzrušující, každý z obou obrázků jsem zkoušela jen na jediný pokus.

A tady jsem ještě přidala kresbu na motivy Michelangelova Dia (Zeus), nu, s tím jsem si dala dost práce, ač tak nevypadá, kreslila jsem ho vícekrát. Ani jeden z mých pokusů nemá uměleckou hodnotu, vidím u sebe spousty chyb a nedokonalostí. Ale tehdy mě to bavilo... :-))