Daleko

 

 

Vyšla jsem si večer na kopec.

Chtěla jsem se podívat,
jestli odtud budou hvězdy
vypadat blíž.

Nevypadaly.

Byly stejně vzdálené,
jen jich bylo najednou víc.

Krajina pode mnou
pomalu tmavla
v modravém šeru.

V údolí ležely
poslední světlé pruhy
a obzor se měnil
v jedinou černou čáru.

Cesta už nebyla skoro vidět.
Ještě chvíli jsem ji rozeznávala,
a pak zmizela i ta.

Dívala jsem se nahoru
a vzpomněla si,
že jsem kdysi věřila,
že tam někdo je.

Toužila jsem mezi těmi světly
najít někoho,
s kým bych si rozuměla.

Někoho,
kdo by se díval
na podobné nebe.

Tehdy mi připadalo,
že může být
kdekoli.

Hvězd bylo přece tolik.

Stála jsem na kopci
a dívala se nahoru.

Jen jsem už nevěděla,
jestli ještě někoho hledám.

Hvězdy

 

Včera večer
se setmělo dřív než obvykle.

Seděla na zápraží
a tvrdila,
že tma není černá.

Že je v ní spousta věcí,
které přes den
nejsou vidět.

Díval jsem se do zahrady.

Plot už se skoro ztrácel
a mezi stromy
zůstávalo několik šedých míst.

Chtěl jsem se zeptat,
kam se všechno
po setmění schová,
ale připadalo mi to
zbytečně zvědavé.

„A co když ráno nepřijde?“

ozvala se nečekaně.

„Tak počkáme.“

„Na co?“

„Na něco,
co ho nahradí.“

Noc mezitím
přikryla cestu
i střechy domů.

Seděli jsme dál
a dívali se do tmy.

Nad námi
se objevily hvězdy.

Najednou mi došlo,
že tu byly celou dobu.

Slunce

 

 

Šel jsem podél plotu
a všiml si,
že mezi prkny
prosvítá slunce.

Chvíli jsem ho pozoroval.

Pak jsem si řekl,
že tam musí být
docela natěsno.

„Co děláte?“
ozval se za mnou
hlas ženy.

„Dívám se na slunce.“

„A proč je tady?“

„To nevím.“

Stáli jsme u plotu
a čekali, co bude dál.

„Možná se tu schovává.“

„Před čím?“

„Před mraky.“

To mě nenapadlo.

Najednou se slunce
přesunulo o prkno dál.

„Viděla jste to?“

„Ano.“

„Kam jde?“

„Nevím,“
usmála se,
„ale jestli chcete,
můžeme jít s ním.“

Podvečer

 

 

 

Potkal jsem ji v podvečer
u řeky.

Měla na sobě modré šaty
a v nich tolik ticha,
že jsem úplně zapomněl,
co jsem jí chtěl říct.

„Vy mě pozorujete.“

„Jen trochu.“

„To se nesluší.“

„Tak se budu dívat jinam.“

„To by byla škoda.“

Mluvili jsme o ničem
a ani jednomu z nás to nevadilo.

Šli jsme podél vody.
Večer pomalu tmavnul.

Najednou se zvedl vítr
a odhrnul jí vlasy z ramene.
Připadalo mi,
že to udělal schválně.

Usmála se
a přistoupila blíž.

„Pojďte,“ řekla.

„Kam?“

Chvíli se dívala proti proudu.

„Ještě nevím.“

Po pár krocích se zastavila.

„Obejmete mě?“

„Smím?“

Položil jsem jí ruce kolem pasu
a čekal na ni.

„Umíte tančit?“

„To nevím.“

„Tak to zkuste.“

Vzal jsem ji za ruku
a udělal první krok.

Pak druhý.

A při třetím už tam nebyla.

Zůstal jsem stát
s její vůní na prstech.

Vítr mezitím zesílil.

Lednice

 

V úterý jsem zjistil,
že naše lednice
má návštěvní hodiny.

Na dveřích byl nalepený lístek:

Návštěvy přijímáme
od čtyř do šesti.

Pod tím někdo tužkou připsal:

Ve čtvrtek zavřeno.

Nejprve jsem se tomu smál.

Pak jsem si všiml,
že lednice byla skutečně zavřená.

Bylo půl třetí.

Zkusil jsem vzít za madlo.

Nic.

Zkusil jsem to ještě jednou,
tentokrát trochu důrazněji.

Lednice nepovolila.

Napadla mě geniální strategie.

Otočil jsem se ke dveřím,
udělal několik kroků
a pak se rychle vrátil.

Lednice zůstala neoblomná.

Ve čtyři hodiny
se otevřela.

Chvíli jsem přemýšlel,
co vlastně potřebuji.

Nakonec jsem si vzal jogurt.

Druhý den jsem přišel zase.

Tentokrát jsem už věděl,
že mám čas.

Stál jsem před lednicí
a rozhodoval se mezi sýrem
a zbytkem těstovin.

Vybral jsem si sýr.

Ve čtvrtek byla zavřená.

V pátek jsem si všiml,
že jsem ve čtvrtek večer
neměl hlad.

V sobotu jsem začal chápat,
proč někdo ty hodiny vymyslel.

Člověk totiž před lednicí
často neví,
jestli má hlad,
nebo jen neví, co se sebou.

Od té doby
se snažím chodit na návštěvu
jen tehdy, když mám důvod.

A lednice?

Ta pořád dodržuje
své návštěvní hodiny.

Jen jednou za čas
se zastavím přede dveřmi
a podívám se na ni.

Pro jistotu.

Sírius

Včera jsem zjistila,
že Sírius už několik let
není na svém místě.

Nejdřív jsem si myslela,
že jde o chybu v atlasu.

Pro jistotu jsem se podívala z okna.

Byl tam.

Jen trochu vlevo.

Zavolala jsem na hvězdárnu.

Řekli mi,
že o tom vědí.

„A proč s tím nic neděláte?“

„Nemáme k tomu oprávnění.“

„Kdo ho má?“

Na druhém konci chvíli mlčeli.

„Sírius.“

To mě uklidnilo.

Když se může hvězda
rozhodovat o vlastním umístění,
je to přece jen její věc.

Další večer jsem se dívala znovu.

Byl zase o kus dál.

Pak jsem si začala všímat
i jiných věcí.

Slunce každý den
zapadalo o kousek jinde.

Den se zkracoval.
Ale kam se poděl jeho zbytek?

A jednou jsem našla židli
uprostřed chodby.

Nevěděla jsem,
co se děje.

Pak mi to došlo.

Možná se celý svět
pomalu stěhuje.

A my jsme si toho jen nevšimli,
protože sami jsme zůstali na místě.

Od té doby
se občas podívám z okna na Sírius
a pak dolů na náš dům,
jestli je ještě tam, kde býval.

Zatím ano.

Déšť na Alfa Centauri

Šel jsem krajinou,
kterou nikdo nezapsal do map.

V kapse jsem měl
kousek tmy
a hrst usušených hvězd,
které při každém kroku tiše šustily.

Říkali,
že za řekou
už cesta nevede.

Přesto jsem šel.

Voda mi sahala po kotníky
a mezi kameny
se zachytávalo světlo.

Větve se nade mnou skláněly,
jako by si něco šeptaly.
Nerozuměl jsem jim.

Pak se mezi stromy
cosi pohnulo.

Vzápětí jsem ji uviděl.

Ženu, od mokré hlíny,
s očima plnými bouřek.

Stála přede mnou
jako vzpomínka,
kterou jsem nikdy neměl.

Chtěl jsem něco říct,
ale nevěděl, jak začít.

Nakonec jsem zkusil:

„Jsem přece déšť,
který jste si přála.“

Dotkla se mě.

Jen lehce.

„Myslela jsem,
že budete mokřejší.“

Podíval jsem se na sebe.

„To přijde.“

Po chvíli se zeptala:

„Myslíte, že dnes
bude na Alfa Centauri pršet?“

„Těžko říct.
Tamní mraky se prý pohybují
proti směru času.“

„Takže když si vezmu deštník,
zmoknu včera?“

„Obávám se, že ano.
Ale třeba budete mít štěstí.“

„V čem?“

„Že tam zrovna bude svítit.“

A vytáhl jsem z kapsy
jednu hvězdu.

„To je Sírius.“

„Opravdu?“

„Ne.“

A začali jsme se smát.

Déšť zatím nikde.