Atlas nenavštívených míst

 

Od dětství mám špatný orientační smysl.

Dokázala jsem zabloudit

i ve vlastní minulosti.

Proto jsem se přihlásila

na aplikovanou geografii vzpomínek.

Říkala jsem si,

že mi konečně někdo vysvětlí,

proč někdy hledáme cesty,

které vedou zpět

k místům,

kam jsme nikdy nedošli,

a přesto nám chybí.

Profesor přišel pozdě.

„Omlouvám se,“ řekl.

„Zdržel jsem se

na kruhovém objezdu myšlenek.“

Potom položil na stůl

obyčejnou gumu.

„Tohle je nejdůležitější kartografická pomůcka.“

Ve třídě bylo ticho,

které mělo za sebou

několik semestrů.

Pak nakreslil na tabuli ostrov.

Chybělo mu pobřeží.

„Jak se tam dostaneme?“

Profesor se usmál.

„Tohle místo

žádná mapa nezná.“

Vedle mě seděl student,

který po celou dobu

ostřil pastelky.

Ne jednu.

Všechny.

„Studuji barevnou orientaci nostalgie,“ řekl.

„A pomáhá to?“

„Občas.

Přišli jsme na to,

že většina lidí

kreslí minulost teplejšími barvami.“

Profesor mezitím nakreslil

kompas.

Měl jednu světovou stranu.

„A kde jsou ty ostatní?“

„Bylo jednodušší

nechat jen jednu.

Každá chtěla být sever.“

Chvíli jsem přemýšlela.

„Existují ještě

neobjevená místa?“

zeptala jsem se.

Profesor přikývl.

„Samozřejmě.

Každý člověk

v sobě nosí

alespoň jedno.“

Pak smazal ostrov z tabule.

„Teď víte,“ řekl,

„kde hledat.“

 

Všimnout si

 

„Co myslíte, že drží dva lidi spolu?“

Je to zvyk?
Společná minulost?
Schopnost odpouštět?
Nebo snad to, že si pamatují
věci, které ostatním nic neříkají?

„Myslím, že je to pozornost,“ řekla.

„Taková, která se nedívá očima,
ale něčím hlubším.

Zastaví se u kamene
a nesnaží se z něj udělat květinu.

Podívá se na semeno
a neptá se,
proč ještě není stromem.

A když se ráno zvedne pták ze střechy,
nechá ho letět.“

Na chvíli se odmlčela,
snad naslouchala něčemu,
co zatím nemělo slova.

„Vy mě znáte?“

Usmála se.

„Ne.

Ale někdy mám pocit,
že některá setkání čekají trpělivěji než lidé.“

„A jak jste se tady ocitla?“

„Šla jsem za zvukem.“

„Za jakým?“

„Za tím,
který vznikne,
když člověk dlouho mlčí
a přesto má co říct.“

Podíval jsem se na ni.

Na okamžik jsem měl pocit,
že mluví o mně.

Ale nezeptal jsem se.

Vítr přinesl několik listů
a položil je mezi ně.

„Víte,“ řekla po chvíli,
„pozornost je zvláštní.

Někdy stačí,
že si někdo všimne.“

A pak se zasmála tak tiše,
že jsem si nebyl jistý, jestli ten smích slyším.

U starého sadu

 

Potkali jsme se u cesty,
která vedla podél starého sadu.

Nevím, proč jsem tam tehdy šel.
Snad mě tam něco vedlo.

Seděla pod jabloní
a v dlaních obracela několik spadlých listů.

"Proč si myslíte, že se lidé tolik snaží něco najít?"

Řekla to tiše,
jako by se neptala mě,
ale večera kolem nás.

"Možná proto, že věří,
že někde čeká to, co jim chybí."

"A co když ne?"

Usmál jsem se.

"Pak možná nehledáme věci,
ale chvíle, ve kterých jsme byli blízko sami sobě."

Dívala se do trávy pod stromem.

"Našel jste někdy takovou chvíli?"

"Ano."

Zamyslel jsem se.

"Nebyla výjimečná."

Podívala se na mě.

"Pamatuji si jen,
že jsem tehdy po dlouhé době
nikam nespěchal."

"A to stačilo?"

"Překvapilo mě,
že ano."

Nad sadem se pomalu měnilo světlo.
V koruně jabloně se ozval pták
a potom už jen větve,
které se tiše pohybovaly ve větru.

"Dlouho čekáme na chvíli,
která všechno změní," řekl jsem.

Pohlédl jsem k cestě,
která mizela mezi stromy.

"A někdy si teprve všimneme toho,
co vedle nás bylo celou dobu."

"Možná máte pravdu," řekla.

Nad sadem se prodlužovaly stíny.

Vstala
a vydala se cestou, kterou přišla.

Já jsem zůstal sedět.

Ne proto, že bych čekal na něco dalšího.

Jen jsem měl pocit,
že některé okamžiky nejsou začátkem cesty.

Některé jsou místem,
kam jsme došli.

Vedle tebe

Možná jsem byl jen unavený

z neustálého hledání smyslu.

Možná jsem si spletl směr.

A možná jsem měl víc odpovědí,

než svět potřeboval.

 

Říkali,

že části ze mě

už nejsou původní.

Měli pravdu.

Něco obrousily cesty.

Něco lidé.

Něco čas.

Zůstala po tom místa,
kam jsem se už neuměl vrátit.

 

Byly noci,

kdy jsem se díval na hvězdy

a připadalo mi,

že vesmír je příliš veliký,

aby si mě všiml.

A pak přišla ona.

Nevím, odkud.

Možná z druhé strany času.

Možná jen z vedlejší ulice,

což by bylo podivnější.

Měla ve vlasech něco,

co připomínalo prach z komety.

Ale tvrdila,

že je to jen mouka.

Pekla koláč.

Ve vesmíru plném záhad

mě překvapilo,

že někdo schovává

tajemství do těsta.

Podívala se na mě

a řekla:

„Vy jste ten,

kdo se snaží přijít na to,

proč tu je.“

Přikývl jsem.

„A vy?“

„Já jsem se rozhodla

dnes nic neřešit.“

„A co budete dělat místo toho?“

Usmála se.

„Sedět vedle tebe.“

Chvíli jsem nevěděl,

co říct.

„Myslím,

že to stačí pro začátek.“

Připadala mi jako někdo,
kdo znal něco,
co jsem v knihách nikdy nenašel.

„Najdeme si místo.

Nemusí být dokonalé.

Stačí kus prostoru,

kde nás nikdo nebude měnit.“

„A co tam bude?“

„Možná strom.

Možná hvězdy.

Nebo jen stará lavička.“

Zdálo se mi, že by to mohlo stačit.

„A kde budeme spát?“

„Kdekoliv,

kde nás zastihne noc.

To je přece dost.“

Pak mě vzala za ruku.

 

A v tu chvíli jsem věděl,

že některé cesty

nejsou o místech.

Vedou k někomu.

U potoka

Vítr sestoupil z kopců
a na chvíli se ukryl
v koruně borovice.

Pak pokračoval dál.

U potoka ležel kámen,
napůl ve vodě,
napůl na slunci.

Sedla jsem si vedle něj.

Voda spěchala,
jako by někde
na ni čekal čas.

Kámen nikam nešel.

Dlouho jsem se dívala,
jak kolem něj
proud hledá svou cestu.

Nad údolím
přeletěl pták.

Nevěděl,
že ho pozoruji.

Jen na chvíli
změnil tvar oblohy.

Letěl tak lehce.

A tak jsme vykročili

  

Poslouchal jsem večer,
jak krajina pomalu ukládá
světlo do stínu.

Tu zpod okraje lesa
vyklouzlo něco zvláštního.

Ne bytost.

Spíš myšlenka,
která si na chvíli vypůjčila podobu.

Přišla ke mně,
na sobě modrý plášť z neznámé látky
a s výrazem někoho,
kdo se právě dozvěděl vtip
o celém vesmíru.

„Vy mě vidíte?“ zeptala se.

„Obávám se, že ano.“

„To je pěkné. Většina lidí mě jen míjí.“

„A co jste zač?“

„To záleží na tom, kdo se ptá.“

„A když se ptám já?“

Pohlédla na mě.

„Pak jsem trochu náhoda, trochu vzpomínka
a trochu něco, co jste si zapomněl vymyslet.“

Musel jsem se usmát.

„Máte vždycky odpověď?“

„Ne.“

„A co děláte, když ji nemáte?“

Ohlédla se do tmy mezi stromy.

„Čekám, až přijde otázka, která ji nepotřebuje.“

Vítr obrátil několik listů večera.

Vstala.

„Kam jdete?“

„Nevím.“

„A kdybych šel s vámi?“

Chvíli mlčela.

„Pak bychom možná nevěděli dva.“

„A to je výhoda?“

Podívala se na cestu před námi.

„Někdy ano.“

A tak jsme vykročili...

Sen

 

Seděl jsem na nízké zídce
a pomalu hleděl před sebe.

Nad střechami plul jediný mrak,
který vypadal,
že si zapomněl vybrat oblohu.

Jinak se zdálo,
že svět na chvíli odložil starosti
na opěradlo lavičky.

V té chvíli

přišla odnikud,
snad znala cestu do cizích vzpomínek.

„Copak tam hledáte?“

„Odpověď,
kterou jsem ještě nestačil pokazit.“

„To musí být velmi stará odpověď,“
usmála se.

„Možná.

Ty nové bývají horlivé
a hned vědí,
kam patří.

Staré se déle rozhlížejí.“

Sedla si vedle mě.

Stín,
který sebou přinesla,
přišel o krok později.

„Víte,“
řekla tiše,
„lidé pořád něco hledají
a když to najdou,
často si myslí,
že hledali něco jiného.“

„To je jejich způsob,
jak zůstat na cestě.“

Podíval jsem se na ni.

„A vy?“

„Já?

Já občas hledám lidi,
kteří se umějí dívat
na prázdné místo,
které ještě neví, čím se stane.“

Chvíli jsme mlčeli.

Odkudsi zazvonilo kolo
a zvuk se rozkutálel ulicí
jako skleněná kulička.

Vytáhl jsem z kapsy sešit.

„Copak píšete?“
naklonila se ke mně.

„Jen jednu větu.“

„Ukažte.“

Otočil jsem stránku.

Byla úplně bílá.

Zasmála se.

„To je všechno?“

„Zatím ano.

Nejhezčí věty
se objeví,
teprve když jim uděláme místo.“

Naklonila hlavu
a naslouchala tichu kolem.

Pak vzala tužku

a doprostřed stránky
nakreslila malé otevřené okno.

„Teď už není prázdná,“
řekla.

Zavřel jsem sešit.

Ani jeden z nás
už si nebyl jistý,

čí sen
právě pokračuje.