Když den odkládá světlo

Večer sestupoval po stráních.

Louky pod jeho kroky
měnily barvu.

Zlato se tiše vytrácelo
do odstínů medu,
kouře
a popela.

Nad potokem se skláněly vrby.

Dlouhé pruty ponořené do proudu
psaly po hladině dopisy.

Voda si je odnášela.

Daleko.

Možná až tam,
kde se ztracené věci
proměňují ve vzpomínky.

V korunách olší
se zachytil poslední paprsek.

Tenký jako nit.

Stačilo by natáhnout ruku
a přetrhne se.

Ale světlo zná své řemeslo.

Drželo se.

Ještě chvíli.

Jako člověk,
kterému je dobře
a nechce odejít.

Tehdy se zvedl vítr.

Přinesl vůni sena,
vlhké hlíny
a vzdálených lesů.

Všechny ty vůně se mísily
v jediný dech krajiny.

A mně připadalo,
že kdybych v té chvíli zavřela oči,

dokázala bych slyšet,
jak se země pomalu otáčí
do noci.

Nad obzorem už čekala první hvězda.

Nenápadná.

Téměř plachá.

A kolem ní se rozprostíralo ticho.

Ne prázdné.

Ne smutné.

Takové,
v němž má všechno své místo.

Potok.

Vrba.

Kámen.

Světluška v trávě.

I člověk, který se na okamžik zastavil
a zapomněl, že spěchal.

Pořád někde tady

 

U starého mostku
roste bez.

Každým rokem
o kousek víc vyrůstá
z vlastního stínu.

Jsou místa,
která si člověka nepřivolají,
a přesto ho zdrží.

Právě tady by ses rozhlédl.

Ne kvůli mostku.
Ani kvůli bezu.

Spíš proto,
že jsi viděl něco zvláštního
skoro ve všem.

Jednou to byl střep na cestě.
Jindy kámen,
v němž jsi hledal trilobita.

Někdy to bylo tak nepatrné,
že jsem to zahlédla
až díky tobě.

Krok se mi zpomalil.

Člověk si některé zvyky
vypůjčí od druhých
a vrací je velmi nerad.

Potok pod mostkem
nesl pár listů.

Zastavila jsem se.

A na okamžik čekala,
že k tomu něco řekneš.

Nevím co.

Možná jen,
že svět se umí na chvíli
ztišit.

Ne velká slova.
Ne rady.

Ten způsob,
jak sis všiml něčeho malého
a udělal tomu místo.

Večer se pomalu usazoval
na louce za potokem.

A já si najednou uvědomila,

že některé lidi
nenosíme v paměti.

Nosíme je ve způsobu,
jakým se díváme na svět.

Proto mi někdy připadá,
že jdeš kus cesty přede mnou.

Jen tě nevidím.

Kdo dal tichu jméno

 

Pryskyřice ze stromů pomalu
odkapává čas.

Na stráni
tráva se učí šeptat pozpátku,
aby jí rozuměly kořeny.

A mezi stébly
list se chvěje.

Výš už jen nebe
obléká měkkou modř po dešti,
mraky se opírají o lesy.

Kdo dal tichu jméno,
byl plný něhy. 

Od té doby
všechno živé
roste pomaleji než touha.

A noc?

Přichází bosá.

V korunách stromů
rozvěšuje hvězdy,
aby bylo čím spravovat samotu.

Vracíš se
s vůní jehličí na rukávech.

Nevím,
jestli ses dotýkal stromů,
nebo ony na chvíli

uvěřily člověku.

Telátka od napajedla

 

Na návrší kamenná zídka, za ní pastvina.

Září si rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě,
až člověka napadne,
že se věci dějí bez důvodu.

Šípky věší na křoví červené lampiony,
stráň si protahuje záda po horkém odpoledni,
špačci přelévají oblohu
z pole na pole.

Mezi dvěma závany větru
se chvěje stéblo.

Po zídce přechází stín.

Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,
pak o těch,
které šly skrze nás.

Jistoty se rozcházejí po jedné,
jako telátka od napajedla...

Barvy se noří do hlubších tónů.

Noc si přitahuje okraje krajiny.

Zůstalo ticho.

Osamělý modřín

 

Na stráni osamělý modřín a pod ním stará studánka.

Podzim si přelévá světlo z dlaně do dlaně
a dělá to pomalu,
jako by se bál něco rozlít.

Některé dny voní po jablkách,
jiné po mokrém listí,
a všechny se nakonec ukládají
do stejné zásuvky paměti.

Pamatuj si mě.

Tu stojí kámen –
opatrovník svahu,
jenž celé roky nehnutě sleduje,
jak se krajina mění a přetváří.

Šípkové keře zapalují drobné ohně
na okrajích mezí
a vrány přenášejí večer
z jednoho pole na druhé.

Nad remízkem se loudají mraky,
těžké a zamyšlené,
jako hospodáři cestou domů.

Noc pomalu přivírá víčka luk.

A já přemýšlím o tom,
co člověk ztratí,
aby mohl něco najít,

pak o tom,
co najde,
a stejně tomu neumí uvěřit.

Odpovědi se schovávají

jako zajíci ve vojtěšce.

Má vítr paměť?

Vrací se přece
na stejná místa –
k oplocenkám,
ke starým hrušním,
i k rozpadlým stodolám.

Krajina si neláme hlavu s budoucností:

rozbahní se,
zmrzne,
rozkvete,
a pokaždé začne znovu.

Mně zůstává ticho,

které se dá na okamžik nabrat do dlaní,
ale nejde ho odnést,

a všechno, co bylo,
se vrací jen tak,

jako dech,
který zapomněl, že patří tělu...

Opuštěnky

 

Ne každá láska je krásná, někdy je neopětovaná, umlčená, zatlučená.

Je až s podivem, že vůbec vznikla, je jako stéblo trávy, co vytrčí z asfaltu uprostřed silnice...

Má mě rád?

Kostelík a víska v poli,
pod jabloní dívka stojí.
V dlani kvítek, tichý hlas:

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Chmuří se nebe, den pohasíná,
v červáncích zamlklá krajina dřímá.
Z věže zvon teskně vzlyká,
noc zvolna na celý kraj dýchá.

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Stín se snáší nad úvozy,
ticho lehá do údolí.

Chladný jako podzim je svit měsíce...