Když den odkládá světlo

Večer sestupoval po stráni.

Louka pod jeho kroky
měnila barvu.

Zlato se tiše vytrácelo
do odstínů medu,
kouře
a popela.

Nad potokem se skláněla vrba.

Dlouhé pruty ponořené do proudu
psaly po hladině dopis.

Voda si jej odnášela.

Daleko.

Možná až tam,
kde se ztracené věci
proměňují ve vzpomínky.

V koruně olše
se zachytil poslední paprsek.

Tenký jako nit.

Stačilo by natáhnout ruku
a přetrhne se.

Ale světlo zná své řemeslo.

Držel se.

Ještě chvíli.

Jako člověk,
kterému je dobře
a nechce odejít.

Tehdy se zvedl vítr.

Přinesl vůni sena,
vlhké hlíny
a vzdálených lesů.

Všechny ty vůně se mísily
v jediný dech krajiny.

A mně připadalo,
že kdybych v té chvíli zavřela oči,

dokázala bych slyšet,
jak se země pomalu otáčí
do noci.

Nad obzorem už čekala první hvězda.

Nenápadná.

Téměř plachá.

A kolem ní se rozprostíralo ticho.

Ne prázdné.

Ne smutné.

Takové,
v němž má všechno své místo.

Potok.

Vrba.

Světluška v trávě.

Kámen.

I člověk, který se na chvíli zastavil
a zapomněl, že spěchal.

Pořád někde tady

 

U starého mostku
roste bez.

Každým rokem
o kousek víc vyrůstá
z vlastního stínu.

Jsou místa,
která si člověka nepřivolají,
a přesto ho zdrží.

Právě tady by ses rozhlédl.

Ne kvůli mostku.
Ani kvůli bezu.

Spíš proto,
že jsi viděl něco zvláštního
skoro ve všem.

Jednou to byl střep na cestě.
Jindy kámen,
v němž jsi hledal trilobita.

Někdy to bylo tak nepatrné,
že jsem to zahlédla
až díky tobě.

Krok se mi zpomalil.

Člověk si některé zvyky
vypůjčí od druhých
a vrací je velmi nerad.

Potok pod mostkem
nesl pár listů.

Zastavila jsem se.

A na okamžik čekala,
že k tomu něco řekneš.

Nevím co.

Možná jen,
že svět se umí na chvíli
ztišit.

Ne velká slova.
Ne rady.

Ten způsob,
jak sis všiml něčeho malého
a udělal tomu místo.

Večer se pomalu usazoval
na louce za potokem.

A já si najednou uvědomila,

že některé lidi
nenosíme v paměti.

Nosíme je ve způsobu,
jakým se díváme na svět.

Proto mi někdy připadá,
že jdeš kus cesty přede mnou.

Jen tě nevidím.

Kdo dal tichu jméno

 

Pryskyřice ze stromů
odkapává čas.

Na stráni
tráva se učí šeptat pozpátku,
aby jí rozuměly kořeny.

Mezi stébly
ulpěl dech větru.

Výš už jen nebe
obléká modř po dešti
a mraky
se opírají o lesy.

Kdo dal tichu jméno,
byl plný něhy.

Od té doby
všechno živé
roste pomaleji než touha.

A noc?

Přichází.

V korunách stromů
rozvěšuje hvězdy,
aby bylo čím spravovat samotu.

Vracíš se
s vůní jehličí.

Nevím,

jestli ses dotýkal stromů,

nebo ony
na chvíli
uvěřily člověku.

Opuštěnky

 

Ne každá láska je krásná, někdy je neopětovaná, umlčená, zatlučená.

Je až s podivem, že vůbec vznikla, je jako stéblo trávy, co vytrčí z asfaltu uprostřed silnice...

Má mě rád?

Kostelík a víska v poli,
pod jabloní dívka stojí.
V dlani kvítek, tichý hlas:

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Chmuří se nebe, den pohasíná,
v červáncích zamlklá krajina dřímá.
Z věže zvon teskně vzlyká,
noc zvolna na celý kraj dýchá.

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Stín se snáší nad úvozy,
ticho lehá do údolí.

Chladný jako podzim je svit měsíce...