Pryskyřice ze stromů pomalu
odkapává čas.
Na stráni
tráva se učí šeptat pozpátku,
aby jí rozuměly kořeny.
A mezi stébly
list se chvěje.
Výš už jen nebe
obléká měkkou modř po dešti,
mraky se opírají o lesy.
Kdo dal tichu jméno,
byl plný něhy.
Od té doby
všechno živé
roste pomaleji než touha.
A noc?
Přichází bosá.
V korunách stromů
rozvěšuje hvězdy,
aby bylo čím spravovat samotu.
Vracíš se
s vůní jehličí na rukávech.
Nevím,
jestli ses dotýkal stromů,
nebo ony na chvíli
uvěřily člověku.
Žádné komentáře:
Okomentovat