Ráno si rozvazuje tkaničky z mlhy,
přes louku přehazuje zelený šál
a slunci, rozespalému poutníkovi
nechává bránu dokořán.
V trávě doznívají noční rozhovory,
pavouci splétají stříbrné nitky,
a vítr, zatím nesmělý muzikant,
na listech topolů zkouší první tóny.
Obloha vytřásá z rukávů azurovou modř,
oblaka šikují stáda načechraných ovcí,
všude kolem je krásná obyčejnost.
Toulám se krajem... nespěchám.
Do dlaní chytám vůni ticha,
pár zatoulaných paprsků
a touhu, co do žádného snu se nevešla.
Den pomalu nabírá svůj vlastní dech.
A já mám najednou chuť
věřit, že některá setkání
cestu ještě neztratila...
Žádné komentáře:
Okomentovat