Večer sestupoval po stráni.
Louka pod jeho kroky
měnila barvu.
Zlato se tiše vytrácelo
do odstínů medu,
kouře
a popela.
Nad potokem se skláněla vrba.
Dlouhé pruty ponořené do proudu
psaly po hladině dopis.
Voda si jej odnášela.
Daleko.
Možná až tam,
kde se ztracené věci
proměňují ve vzpomínky.
V koruně olše
se zachytil poslední paprsek.
Tenký jako nit.
Stačilo by natáhnout ruku
a přetrhne se.
Ale světlo zná své řemeslo.
Držel se.
Ještě chvíli.
Jako člověk,
kterému je dobře
a nechce odejít.
Tehdy se zvedl vítr.
Přinesl vůni sena,
vlhké hlíny
a vzdálených lesů.
Všechny ty vůně se mísily
v jediný dech krajiny.
A mně připadalo,
že kdybych v té chvíli zavřela oči,
dokázala bych slyšet,
jak se země pomalu otáčí
do noci.
Nad obzorem už čekala první hvězda.
Nenápadná.
Téměř plachá.
A kolem ní se rozprostíralo ticho.
Ne prázdné.
Ne smutné.
Takové,
v němž má všechno své místo.
Potok.
Vrba.
Světluška v trávě.
Kámen.
I člověk, který se na chvíli zastavil
a zapomněl, že spěchal.
Žádné komentáře:
Okomentovat