Když den odkládá světlo

Večer sestupoval po stráních.

Louky pod jeho kroky
měnily barvu.

Zlato se tiše vytrácelo
do odstínů medu,
kouře
a popela.

Nad potokem se skláněly vrby.

Dlouhé pruty ponořené do proudu
psaly po hladině dopisy.

Voda si je odnášela.

Daleko.

Možná až tam,
kde se ztracené věci
proměňují ve vzpomínky.

V korunách olší
se zachytil poslední paprsek.

Tenký jako nit.

Stačilo by natáhnout ruku
a přetrhne se.

Ale světlo zná své řemeslo.

Drželo se.

Ještě chvíli.

Jako člověk,
kterému je dobře
a nechce odejít.

Tehdy se zvedl vítr.

Přinesl vůni sena,
vlhké hlíny
a vzdálených lesů.

Všechny ty vůně se mísily
v jediný dech krajiny.

A mně připadalo,
že kdybych v té chvíli zavřela oči,

dokázala bych slyšet,
jak se země pomalu otáčí
do noci.

Nad obzorem už čekala první hvězda.

Nenápadná.

Téměř plachá.

A kolem ní se rozprostíralo ticho.

Ne prázdné.

Ne smutné.

Takové,
v němž má všechno své místo.

Potok.

Vrba.

Kámen.

Světluška v trávě.

I člověk, který se na okamžik zastavil
a zapomněl, že spěchal.