Zítřejší ráno

 

 

Vyndala jsem z kapsy včerejší pondělí
a položila je na parapet
vedle sbírky nepoužitých ozvěn.

Na dnešním seznamu stálo:

přesadit sever
do většího květináče,

narovnat stín,
který se cestou domů
někde pomačkal,

přivázat vítr,
aby se večer
vrátil sám.

Mimochodem,

ticho je velmi společenské.
Jen nemluví s každým.

Když si vás oblíbí,
chodí za vámi i tam,
kde je příliš mnoho lidí,

a sedává vedle vás
jako někdo,
koho si nemůžete vybavit.

Zrovna když jsem o tom přemýšlela,
potkala jsem přítele.

Kráčel pomalu
a v náručí nesl prázdnou sklenici,

opatrně,
jako by byla plná.

„Co to neseš?“ zeptala jsem se.

„Zítřejší ráno,“ odpověděl.
„Je ještě křehké.“

„A proč je ve sklenici?“

„Aby se cestou nerozlilo.“

„To je rozumné,“ řekla jsem

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé.

„Víš,“ řekl po chvíli,
„myslím, že lidé dělají chybu,

když si představují,
že svět drží pohromadě zákony.“

„A čím tedy?“ zeptala jsem se.

„Drobnými ohledy.“

Podzim se do krajiny
nevlévá naráz,
ale pomalu prosakuje.

Řeky počkají,
až přejdeš most.

Ptáci zpívají,
i když je nikdo neposlouchá.

Chvíli jsme jen stáli.

Pak jsem otevřela sklenici.

Zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev.

Od té doby
se rána vracejí
o něco méně prázdná.