Osamělý modřín

 

Na stráni osamělý modřín a pod ním stará studánka.

Podzim si přelévá světlo z dlaně do dlaně
a dělá to pomalu,
jako by se bál něco rozlít.

Některé dny voní po jablkách,
jiné po mokrém listí,
a všechny se nakonec ukládají
do stejné zásuvky paměti.

Pamatuj si mě.

Tu stojí kámen –
opatrovník svahu,
jenž celé roky nehnutě sleduje,
jak se krajina mění a přetváří.

Šípkové keře zapalují drobné ohně
na okrajích mezí
a vrány přenášejí večer
z jednoho pole na druhé.

Nad remízkem se loudají mraky,
těžké a zamyšlené,
jako hospodáři cestou domů.

Noc pomalu přivírá víčka luk.

A já přemýšlím o tom,
co člověk ztratí,
aby mohl něco najít,

pak o tom,
co najde,
a stejně tomu neumí uvěřit.

Odpovědi se schovávají

jako zajíci ve vojtěšce.

Má vítr paměť?

Vrací se přece
na stejná místa –
k oplocenkám,
ke starým hrušním,
i k rozpadlým stodolám.

Krajina si neláme hlavu s budoucností:

rozbahní se,
zmrzne,
rozkvete,
a pokaždé začne znovu.

Mně zůstává ticho,

které se dá na okamžik nabrat do dlaní,
ale nejde ho odnést,

a všechno, co bylo,
se vrací jen tak,

jako dech,
který zapomněl, že patří tělu...