Na návrší kamenná zídka, za ní pastvina.
Září si rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě,
až člověka napadne,
že se věci dějí bez důvodu.
Šípky věší na křoví červené lampiony,
stráň si protahuje záda po horkém odpoledni,
špačci přelévají oblohu
z pole na pole.
Mezi dvěma závany větru
se chvěje stéblo.
Po zídce přechází stín.
Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,
pak o těch,
které šly skrze nás.
Jistoty se rozcházejí po jedné,
jako telátka od napajedla...
Barvy se noří do hlubších tónů.
Noc si přitahuje okraje krajiny.
A pak ticho.
Žádné komentáře:
Okomentovat