Zastavila se
u místa,
kde vítr
zapomněl pokračovat.
Ve vzduchu viselo ticho.
Možná právě to
jí připomnělo,
že otázky bývají lehčí
než odpovědi,
a přesto se nosí obtížněji.
Rozvázala svou mlčenlivost.
Chvíli ji nechala dýchat.
A čekala.
Ze stínu vystoupil někdo,
kdo vypadal,
jako by celý život
zapomínal,
kam si odložil gravitaci.
„Promiňte,“ usmála se.
„Nevíte náhodou,
kudy se chodí
k tomu,
co člověk právě minul?“
„To záleží,“ odpověděl.
„Jestli jste to minula vy,
nebo ono vás.“
Chvíli nic neříkali.
Ticho mezi nimi
si sedlo
na okraj jejich slov.
„Vy mluvíte zvláštně.“
„To je tím,
že slova si mě občas půjčují,
když se stydí vyjít sama.“
Přikývla.
„A myslíte,
že všechno musí někam patřit?“
„Ne.
Některé věci
se celý život
jen hledají.
A právě proto
je člověk
tak rád potká.“
Usmála se.
„To je podivuhodné.“
„Co?“
„Že jste právě odpověděl
na něco,
na co jsem se vůbec neptala.“
Nic nenamítal.
„Půjdeme?“
„Kam?“
„Tam,
kde se cesty
teprve učí zatáčet.“
A vykročili tak pomalu,
že první krok
za nimi ještě chvíli zůstal.
Žádné komentáře:
Okomentovat