Od dětství mám špatný orientační smysl.
Dokázala jsem zabloudit
i ve vlastní minulosti.
Proto jsem se přihlásila
na aplikovanou geografii vzpomínek.
Říkala jsem si,
že mi konečně někdo vysvětlí,
proč někdy hledáme cesty,
které vedou zpět
k místům,
kam jsme nikdy nedošli,
a přesto nám chybí.
Profesor přišel pozdě.
„Omlouvám se,“ řekl.
„Zdržel jsem se
na kruhovém objezdu myšlenek.“
Potom položil na stůl
obyčejnou gumu.
„Tohle je nejdůležitější kartografická pomůcka.“
Ve třídě bylo ticho,
které mělo za sebou
několik semestrů.
Pak nakreslil na tabuli ostrov.
Chybělo mu pobřeží.
„Jak se tam dostaneme?“
Profesor se usmál.
„Tohle místo
žádná mapa nezná.“
Vedle mě seděl student,
který po celou dobu
ostřil pastelky.
Ne jednu.
Všechny.
„Studuji barevnou orientaci nostalgie,“ řekl.
„A pomáhá to?“
„Občas.
Přišli jsme na to,
že většina lidí
kreslí minulost teplejšími barvami.“
Profesor mezitím nakreslil
kompas.
Měl jednu světovou stranu.
„A kde jsou ty ostatní?“
„Bylo jednodušší
nechat jen jednu.
Každá chtěla být sever.“
Chvíli jsem přemýšlela.
„Existují ještě
neobjevená místa?“
zeptala jsem se.
Profesor přikývl.
„Samozřejmě.
Každý člověk
v sobě nosí
alespoň jedno.“
Pak smazal ostrov z tabule.
„Teď víte,“ řekl,
„kde hledat.“
Žádné komentáře:
Okomentovat