„Co myslíte, že drží dva lidi spolu?“
Je to zvyk?
Společná minulost?
Schopnost odpouštět?
Nebo snad to, že si pamatují
věci, které ostatním nic neříkají?
„Myslím, že je to pozornost,“ řekla.
„Taková, která se nedívá očima,
ale něčím hlubším.
Zastaví se u kamene
a nesnaží se z něj udělat květinu.
Podívá se na semeno
a neptá se,
proč ještě není stromem.
A když se ráno zvedne pták ze střechy,
nechá ho letět.“
Na chvíli se odmlčela,
snad naslouchala něčemu,
co zatím nemělo slova.
„Vy mě znáte?“
Usmála se.
„Ne.
Ale někdy mám pocit,
že některá setkání čekají trpělivěji než lidé.“
„A jak jste se tady ocitla?“
„Šla jsem za zvukem.“
„Za jakým?“
„Za tím,
který vznikne,
když člověk dlouho mlčí
a přesto má co říct.“
Podíval jsem se na ni.
Na okamžik jsem měl pocit,
že mluví o mně.
Ale nezeptal jsem se.
Vítr přinesl několik listů
a položil je mezi ně.
„Víte,“ řekla po chvíli,
„pozornost je zvláštní.
Někdy stačí,
že si někdo všimne.“
A pak se zasmála tak tiše,
že jsem si nebyl jistý, jestli ten smích slyším.
Žádné komentáře:
Okomentovat