Sen

 

Seděl jsem na nízké zídce
a pomalu hleděl před sebe.

Nad střechami plul jediný mrak,
který vypadal,
že si zapomněl vybrat oblohu.

Jinak se zdálo,
že svět na chvíli odložil starosti
na opěradlo lavičky.

V té chvíli

přišla odnikud,
snad znala cestu do cizích vzpomínek.

„Copak tam hledáte?“

„Odpověď,
kterou jsem ještě nestačil pokazit.“

„To musí být velmi stará odpověď,“
usmála se.

„Možná.

Ty nové bývají horlivé
a hned vědí,
kam patří.

Staré se déle rozhlížejí.“

Sedla si vedle mě.

Stín,
který sebou přinesla,
přišel o krok později.

„Víte,“
řekla tiše,
„lidé pořád něco hledají
a když to najdou,
často si myslí,
že hledali něco jiného.“

„To je jejich způsob,
jak zůstat na cestě.“

Podíval jsem se na ni.

„A vy?“

„Já?

Já občas hledám lidi,
kteří se umějí dívat
na prázdné místo,
které ještě neví, čím se stane.“

Chvíli jsme mlčeli.

Odkudsi zazvonilo kolo
a zvuk se rozkutálel ulicí
jako skleněná kulička.

Vytáhl jsem z kapsy sešit.

„Copak píšete?“
naklonila se ke mně.

„Jen jednu větu.“

„Ukažte.“

Otočil jsem stránku.

Byla úplně bílá.

Zasmála se.

„To je všechno?“

„Zatím ano.

Nejhezčí věty
se objeví,
teprve když jim uděláme místo.“

Naklonila hlavu
a naslouchala tichu kolem.

Pak vzala tužku

a doprostřed stránky
nakreslila malé otevřené okno.

„Teď už není prázdná,“
řekla.

Zavřel jsem sešit.

Ani jeden z nás
už si nebyl jistý,

čí sen
právě pokračuje.