Omylem opravené počasí
Zrovna jsem se snažila přesvědčit automat na jízdenky,
že nepotřebuji cestu do minulého úterý,
když se za mnou ozval mužský hlas:
„To bych nedělal.“
Otočila jsem se.
„Co?“
Ukázal na automat.
„Nesnažil bych se ho přesvědčit.“
„Je to automat na jízdenky.“
„Ano.“
Přikývl.
„Ale to je jen jeho současná funkce.“
„A jaká je ta původní?“
„Rozhodovat, kam by měl člověk jít,
když neví, kam jde.“
Podívala jsem se na něj.
„To je trochu velká odpovědnost na zařízení,
které většinou řeší slevy pro studenty.“
„Právě proto ji nezvládá.“
Vytáhl z kapsy malý sešit.
„Zapisuji věci, které zatím nikdo nechce uznat.“
„Například?“
Otevřel ho.
„Že některé písničky trvají déle, než ukazují hodiny.“
„To není moc vědecké.“
„Je.“
Podíval se na mě.
„Jen nepoužíváme přístroj. Používáme člověka.“
To byla odpověď, která mě trochu rozladila.
Ne proto, že by byla špatná. Ale protože byla nepříjemně blízko pravdě.
„Takže jste vědec?“
„Ne.“
„Filozof?“
„To už vůbec ne.“
„Tak co tedy děláte?“
Chvíli přemýšlel.
„Opravuji náhody.“
„Náhody se opravují?“
„Ne.“
Usmál se.
„Ale někdy se dají trochu postrčit.“
„Proč?“
„Protože lidé čekají na správný okamžik.“
Podíval se na automat.
„A přitom některé okamžiky čekají na ně.“
„To zní jako moudrost.“
„Není.“
„Jak to poznám?“
„Moudrost vás většinou donutí něco změnit.“
Pokrčil rameny.
„Tohle jen trochu posune úhel pohledu.“
Pak se podíval k obloze.
„Mimochodem, dnes bude pršet.“
„Předpověď říká, že až zítra.“
„Ano.“
„Tak proč říkáte dnes?“
„Trochu jsem to upravil.“
Zasmála jsem se.
„Vy jste změnil počasí?“
„Jen o několik hodin.“
„Kvůli čemu?“
„Měl jsem schůzku.“
„To je strašně nezodpovědné.“
„Ano.“
„A nevadí vám to?“
„Vadí.“
Podíval se na mě.
„Ale některé věci jsou příliš malé, aby změnily svět.“
Odmlčel se.
„A přitom dost velké, aby změnily jeden den.“
V tu chvíli automat za námi zablikal. Vyjel z něj papírek. Zvedla jsem ho. Nebyla na něm jízdenka. Jen jedna věta:
„Někdy se dostanete tam, kam jste potřebovali, i když jste původně chtěli jinam.“
Podívala jsem se na muže.
„To napsal ten automat?“
„Nevím.“
„A kdo tedy?“
Pokrčil rameny.
„Možná někdo, kdo čekal, že to jednou najdete.“
„A vám to nepřipadá zvláštní?“
Usmál se.
„Zvláštní není, že svět občas promluví.“
Podal mi ruku.
„Zvláštní je, že jsme se naučili neposlouchat.“
Pak jsme odešli každý jiným směrem.
Což bylo rozumné. Protože některé věci jsou krásné právě proto, že se nestihnou změnit ve vysvětlení.
