Odpoledne

 

 

Dnes ráno
jsem našla na prahu
kousek odpoledne.

Leželo mezi listím
a zapomenutou kapkou rosy,
snad se cestou ztratilo
z nějakého většího dne.

Ještě bylo studené.

Položila jsem ho do misky s jablky,
aby dozrálo.

Nespěchala jsem.

Kolem poledne přišel přítel.
Zaklepal dvakrát,
potřetí už jen počkal.

„Máš něco k pití?“
zeptal se.

Nalila jsem mu sklenici deště.
Byl z minulého týdne,
s příchutí střech a starých zahrad.

Pil pomalu,
jako by nechtěl ublížit žízni.

Dlouho jsme seděli.

Pak si všiml té misky.

„Copak tam schováváš?“

„Jen kousek odpoledne,“
odpověděla jsem.

„Ještě není hotové.“

Přikývl.

„To je dobře,“ řekl.
„Nedozrálá odpoledne bývají kyselá.“

„To jsem nevěděla.“

Usmál se.

„To většina lidí ne.“

Pak jsme už nemluvili.

Když odcházel,
zapomněl si u mě
své ticho.

Je třetí den.

Čekám,
jestli si pro něj přijde.

Přicházíš

 

Odněkud z míst,

kam nedohlédne ani vzpomínka,

přicházíš.

S tichem,

které umí otevírat blízkost.

Nevstoupíš.

Jen se nepatrně nakloní svět,

aby ti udělal místo.

Ve vzduchu cosi neviditelného

se znovu učí dýchat.

A najednou vím, 

že jsem celou dobu čekala

právě na tebe.

Jsi tu,

můj příteli.

O schod výše

 

Dnes ráno byly schody o jeden schod delší. Poznala jsem to podle toho, že jsem se zastavila na místě, kde jsem se nikdy předtím nezastavila.

Na posledním schodu seděl. Vedle sebe měl papírový sáček.

„Co v něm máš?“

„Všechna ta málem.“

„Jaká?“

„Málem jsem ti zavolal. Málem jsem zůstal. Málem jsem to řekl. Málem jsem se vrátil.“

„Je jich tolik?“

Usmál se.

Posadila jsem se vedle něj. 

Jedno málem tiše vyklouzlo ze sáčku, kutálelo se po schodech a cestou se proměnilo v někdy příště.

Dlouho jsme se za ním dívali.

Pak mi podal sáček.

„Podrž ho chvilku.“

„Kam jdeš?“

„Jen o schod výš,“ řekl. „Podívat se, jestli tam nezačíná zítřek.“

Otevřené okno

  

Vyndala jsem z kapsy včerejší pondělí
a položila je na parapet
vedle sbírky nepoužitých ozvěn.

Na dnešním seznamu stálo:

přesadit sever
do většího květináče,

narovnat stín,
který se cestou domů
někde pomačkal,

schovat vítr,
aby se večer
neztratil.

Mimochodem,

ticho je velmi společenské.
Jen nemluví s každým.

Když si vás oblíbí,
chodí za vámi
i tam,
kde je příliš mnoho lidí.

Zrovna když jsem o tom přemýšlela,
potkala jsem přítele.

Kráčel pomalu
a v náručí nesl sklenici.

„Co to neseš?“ zeptala jsem se.

„Zítřejší ráno,“ odpověděl.

„Je ještě křehké.“

„A proč je ve sklenici?“

„Aby se cestou nerozlilo.“

„To je rozumné,“ řekla jsem,

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé.

„Víš,“ řekl po chvíli,
„možná se mýlíme,
když si myslíme,
že svět drží pohromadě zákony.“

„A čím tedy?“ zeptala jsem se.

„Drobnými ohledy.“

I podzim se do krajiny
nevlévá naráz,
ale pomalu prosakuje.

Chvíli jsme stáli.

Zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev.

Od té doby
nechávám
okno otevřené.

Snad... kdyby ses vrátil dříve.

Vlčí máky

Vlčí máky stály u cesty,

jako kapky krve,
které si léto zapomnělo setřít z dlaní.

Tráva kolem nich pomalu šedla únavou.

Den byl dlouhý.

Vzduch měl chuť prachu
a vzdálených polí.

Nad příkopem se vznášela průsvitná vlákna.

Snad z pavučin.

Snad z myšlenky,
která se nechtěla usadit.

Červené květy se lehce chvěly.

Ne větrem.

Něco šeptaly.

A najednou jsem měla pocit,
že jsou velmi samy.

Ne opuštěné.

Jen oddělené.

Ostrovy,
které se každou noc
tajně přibližují k sobě pod hladinou.

Nad krajinou plula tenká záclona tepla.

V dálce se třpytily střechy.

Svět mi připadal
namalovaný na skle,
za kterým někdo tiše dýchá.

Šla jsem dál.

Máky zůstaly u cesty.

Ještě dlouho jsem cítila,
že krajina se za mnou dívá.

Prázdná židle

 

Šla jsem si vypůjčit klid

Paní v knihovně
se na mě dlouze podívala
a zeptala se:

„Na jak dlouho?“

„To záleží,“
odpověděla jsem,
„jak rychle se vrací.“

Přinesla malou krabičku.

Uvnitř
leželo ticho
stočené do klubíčka.

„Opatrně s ním,“
řekla.
„Ze začátku bývá plaché.“

Cestou domů
jsem potkala přítele.

„Co neseš?“
zeptal se.

Ukázala jsem mu krabičku.

Naklonil se
a dlouho se díval dovnitř.

„Ještě spí,“
řekl tiše.

„Ano,“
odpověděla jsem.
„Prý si musí nejdřív zvyknout na můj hlas.“

„To je rozumné,“
řekl.

„Některá ticha
potřebují člověka dřív,
než člověk potřebuje je.“

Doma jsem krabičku otevřela.

Ticho nikam neuteklo.

Jen se pomalu
rozhlédlo po pokoji

a sedlo si
na prázdnou židli.

Nevím,
kdo z nás dvou
koho přišel navštívit.

Automat

 

Omylem opravené počasí

Zrovna jsem se snažila přesvědčit automat na jízdenky,
že nepotřebuji cestu do minulého úterý,
když se za mnou ozval mužský hlas:

„To bych nedělal.“

Otočila jsem se.

„Co?“

Ukázal na automat.

„Nesnažil bych se ho přesvědčit.“

„Je to automat na jízdenky.“

„Ano.“

Přikývl.

„Ale to je jen jeho současná funkce.“

„A jaká je ta původní?“

„Rozhodovat, kam by měl člověk jít,
když neví, kam jde.“

Podívala jsem se na něj.

„To je trochu velká odpovědnost na zařízení,
které většinou řeší slevy pro studenty.“

„Právě proto ji nezvládá.“

Vytáhl z kapsy malý sešit.

„Zapisuji věci, které zatím nikdo nechce uznat.“

„Například?“

Otevřel ho.

„Že některé písničky trvají déle, než ukazují hodiny.“

„To není moc vědecké.“

„Je.“

Podíval se na mě.

„Jen nepoužíváme přístroj. Používáme člověka.“

To byla odpověď, která mě trochu rozladila.

Ne proto, že by byla špatná. Ale protože byla nepříjemně blízko pravdě.

„Takže jste vědec?“

„Ne.“

„Filozof?“

„To už vůbec ne.“

„Tak co tedy děláte?“

Chvíli přemýšlel.

„Opravuji náhody.“

„Náhody se opravují?“

„Ne.“

Usmál se.

„Ale někdy se dají trochu postrčit.“

„Proč?“

„Protože lidé čekají na správný okamžik.“

Podíval se na automat.

„A přitom některé okamžiky čekají na ně.“

„To zní jako moudrost.“

„Není.“

„Jak to poznám?“

„Moudrost vás většinou donutí něco změnit.“

Pokrčil rameny.

„Tohle jen trochu posune úhel pohledu.“

Pak se podíval k obloze.

„Mimochodem, dnes bude pršet.“

„Předpověď říká, že až zítra.“

„Ano.“

„Tak proč říkáte dnes?“

„Trochu jsem to upravil.“

Zasmála jsem se.

„Vy jste změnil počasí?“

„Jen o několik hodin.“

„Kvůli čemu?“

„Měl jsem schůzku.“

„To je strašně nezodpovědné.“

„Ano.“

„A nevadí vám to?“

„Vadí.“

Podíval se na mě.

„Ale některé věci jsou příliš malé, aby změnily svět.“

Odmlčel se.

„A přitom dost velké, aby změnily jeden den.“

V tu chvíli automat za námi zablikal. Vyjel z něj papírek. Zvedla jsem ho. Nebyla na něm jízdenka. Jen jedna věta:

„Někdy se dostanete tam, kam jste potřebovali, i když jste původně chtěli jinam.“

Podívala jsem se na muže.

„To napsal ten automat?“

„Nevím.“

„A kdo tedy?“

Pokrčil rameny.

„Možná někdo, kdo čekal, že to jednou najdete.“

„A vám to nepřipadá zvláštní?“

Usmál se.

„Zvláštní není, že svět občas promluví.“

Podal mi ruku.

„Zvláštní je, že jsme se naučili neposlouchat.“

Pak jsme odešli každý jiným směrem.

Což bylo rozumné. Protože některé věci jsou krásné právě proto, že se nestihnou změnit ve vysvětlení.