Seděla jsem na kameni
a krajina přede mnou měnila odstíny.
Po nějaké době jsem si všimla mravenců.
Jeden za druhým pospíchal
a každý z nich nesl
něco, co bylo větší než on.
Napadlo mě,
že člověk dělá totéž,
jen si k tomu pořídil domy,
kalendáře
a trochu složitější důvody.
Vítr obracel trávu
z jedné strany na druhou
a světlo v ní chvíli bylo
a chvíli nebylo.
Odněkud vzlétl pták.
Jeho křídla
na okamžik zastínila slunce
a já měla pocit,
že si ho někdo vypůjčil.
Když pták odletěl,
slunce se vrátilo
na stejné místo.
Jen já už tam nebyla.
Žádné komentáře:
Okomentovat