Podvečer

 

 

 

Potkal jsem ji v podvečer
u řeky.

Měla na sobě modré šaty
a v nich tolik ticha,
že jsem úplně zapomněl,
co jsem jí chtěl říct.

„Vy mě pozorujete.“

„Jen trochu.“

„To se nesluší.“

„Tak se budu dívat jinam.“

„To by byla škoda.“

Mluvili jsme o ničem
a ani jednomu z nás to nevadilo.

Šli jsme podél vody.
Večer pomalu tmavnul.

Najednou se zvedl vítr
a odhrnul jí vlasy z ramene.
Připadalo mi,
že to udělal schválně.

Usmála se
a přistoupila blíž.

„Pojďte,“ řekla.

„Kam?“

Chvíli se dívala proti proudu.

„Ještě nevím.“

Po pár krocích se zastavila.

„Obejmete mě?“

„Smím?“

Položil jsem jí ruce kolem pasu
a čekal na ni.

„Umíte tančit?“

„To nevím.“

„Tak to zkuste.“

Vzal jsem ji za ruku
a udělal první krok.

Pak druhý.

A při třetím už tam nebyla.

Zůstal jsem stát
s její vůní na prstech.

Vítr mezitím zesílil.

Lednice

 

V úterý jsem zjistil,
že naše lednice
má návštěvní hodiny.

Na dveřích byl nalepený lístek:

Návštěvy přijímáme
od čtyř do šesti.

Pod tím někdo tužkou připsal:

Ve čtvrtek zavřeno.

Nejprve jsem se tomu smál.

Pak jsem si všiml,
že lednice byla skutečně zavřená.

Bylo půl třetí.

Zkusil jsem vzít za madlo.

Nic.

Zkusil jsem to ještě jednou,
tentokrát trochu důrazněji.

Lednice nepovolila.

Napadla mě geniální strategie.

Otočil jsem se ke dveřím,
udělal několik kroků
a pak se rychle vrátil.

Lednice zůstala neoblomná.

Ve čtyři hodiny
se otevřela.

Chvíli jsem přemýšlel,
co vlastně potřebuji.

Nakonec jsem si vzal jogurt.

Druhý den jsem přišel zase.

Tentokrát jsem už věděl,
že mám čas.

Stál jsem před lednicí
a rozhodoval se mezi sýrem
a zbytkem těstovin.

Vybral jsem si sýr.

Ve čtvrtek byla zavřená.

V pátek jsem si všiml,
že jsem ve čtvrtek večer
neměl hlad.

V sobotu jsem začal chápat,
proč někdo ty hodiny vymyslel.

Člověk totiž před lednicí
často neví,
jestli má hlad,
nebo jen neví, co se sebou.

Od té doby
se snažím chodit na návštěvu
jen tehdy, když mám důvod.

A lednice?

Ta pořád dodržuje
své návštěvní hodiny.

Jen jednou za čas
se zastavím přede dveřmi
a podívám se na ni.

Pro jistotu.

Sírius

Včera jsem zjistila,
že Sírius už několik let
není na svém místě.

Nejdřív jsem si myslela,
že jde o chybu v atlasu.

Pro jistotu jsem se podívala z okna.

Byl tam.

Jen trochu vlevo.

Zavolala jsem na hvězdárnu.

Řekli mi,
že o tom vědí.

„A proč s tím nic neděláte?“

„Nemáme k tomu oprávnění.“

„Kdo ho má?“

Na druhém konci chvíli mlčeli.

„Sírius.“

To mě uklidnilo.

Když se může hvězda
rozhodovat o vlastním umístění,
je to přece jen její věc.

Další večer jsem se dívala znovu.

Byl zase o kus dál.

Pak jsem si začala všímat
i jiných věcí.

Slunce každý den
zapadalo o kousek jinde.

Den se zkracoval.
Ale kam se poděl jeho zbytek?

A jednou jsem našla židli
uprostřed chodby.

Nevěděla jsem,
co se děje.

Pak mi to došlo.

Možná se celý svět
pomalu stěhuje.

A my jsme si toho jen nevšimli,
protože sami jsme zůstali na místě.

Od té doby
se občas podívám z okna na Sírius
a pak dolů na náš dům,
jestli je ještě tam, kde býval.

Zatím ano.

Déšť na Alfa Centauri

Šel jsem krajinou,
kterou nikdo nezapsal do map.

V kapse jsem měl
kousek tmy
a hrst usušených hvězd,
které při každém kroku tiše šustily.

Říkali,
že za řekou
už cesta nevede.

Přesto jsem šel.

Voda mi sahala po kotníky
a mezi kameny
se zachytávalo světlo.

Větve se nade mnou skláněly,
jako by si něco šeptaly.
Nerozuměl jsem jim.

Pak se mezi stromy
cosi pohnulo.

Vzápětí jsem ji uviděl.

Ženu, od mokré hlíny,
s očima plnými bouřek.

Stála přede mnou
jako vzpomínka,
kterou jsem nikdy neměl.

Chtěl jsem něco říct,
ale nevěděl, jak začít.

Nakonec jsem zkusil:

„Jsem přece déšť,
který jste si přála.“

Dotkla se mě.

Jen lehce.

„Myslela jsem,
že budete mokřejší.“

Podíval jsem se na sebe.

„To přijde.“

Po chvíli se zeptala:

„Myslíte, že dnes
bude na Alfa Centauri pršet?“

„Těžko říct.
Tamní mraky se prý pohybují
proti směru času.“

„Takže když si vezmu deštník,
zmoknu včera?“

„Obávám se, že ano.
Ale třeba budete mít štěstí.“

„V čem?“

„Že tam zrovna bude svítit.“

A vytáhl jsem z kapsy
jednu hvězdu.

„To je Sírius.“

„Opravdu?“

„Ne.“

A začali jsme se smát.

Déšť zatím nikde.

Mapa místa, které nemělo důvod existovat

 

Kreslil jsem si mapu místa,
které nemělo žádný důvod existovat.

Byl to nepravidelný útvar,
připomínající pokus vesmíru
napodobit lidskou vzpomínku,
jen s několika drobnými chybami
v měřítku a vzdálenostech.

Čáry se ztrácely samy v sobě,
otáčely se kolem neviditelných bodů
a dávaly tvar něčemu,
co možná teprve hledalo, čím bude,
jestli horou, nebo myšlenkou.

Na okamžik
jsem nevěděl, kam dál.

Právě tehdy se objevila.

Na okraji mého obrazce stála žena.
Byla nejasná,
jako by ji světlo
ještě nedokreslilo.

Spíš naznačená.

Její oči byly plné krajiny,
kterou jsem nikdy nenavštívil,
a přesto jsem měl pocit,
že jsem v ní kdysi žil.

Pousmála se.

„Máte zvláštní výraz,“ řekla.
„Jako byste na něco čekal.“

„Nevím. Možná čekám na odpověď.
Nebo na otázku, která by ji potřebovala.“

Pohlédla na moje dílo.

„To jste vytvořil vy?“

„Samozřejmě.“

Chvíli si ho prohlížela.

„Tady cesta končí?“ zeptala se
a ukázala na místo,
kde jsem přestal kreslit.

Podíval jsem se tam.

Vzpomněl jsem si na všechny ty večery,
kdy jsem seděl nad mapou
a přidával jeden kopec za druhým,
jen abych nemusel rozhodnout,
co bude za nimi.

Některé jsem nakreslil dvakrát.
Jeden jsem dokonce třikrát přestěhoval,
protože se mi pokaždé zdál příliš blízko.

Usmál jsem se.

Nevěděl jsem proč.

Možná jsem najednou pochopil,
co mi na té mapě celou dobu chybělo.

Vzal jsem tužku
a vedl cestu dál.

Někam, kam jsem předtím
nechtěl jít sám.

Osamělý modřín

Na stráni osamělý modřín
a pod ním stará studánka.

Podzim si přelévá světlo z dlaně do dlaně
a dělá to pomalu,
jako by se bál něco rozlít.

Některé dny voní po jablkách,
jiné po mokrém listí,
a všechny se nakonec ukládají
do stejné zásuvky paměti.

Pamatuj si mě.

Tu stojí kámen,
opatrovník svahu,
jenž celé roky nehnutě sleduje,
jak se krajina mění.

Šípkové keře zapalují drobné ohně
na okrajích mezí
a vrány přenášejí nebe
z jednoho pole na druhé.

Nad remízkem se loudají mraky,
jako hospodáři cestou domů.

A já přemýšlím o tom,
co jsem ztratila,

pak o tom,
co nacházím,
ale zdráhám se uvěřit.

Odpovědi se schovávají
jako zajíci ve vojtěšce.

Má vítr paměť?

Vrací se přece
na stejná místa –
k oplocenkám,
ke starým hrušním,
i k rozpadlým stodolám.

Krajina si neláme hlavu s budoucností:

rozbahní se,
zmrzne,
rozkvete,
a pokaždé začne znovu.

Mně zůstává ticho,
které se dá na okamžik nabrat do dlaní,

ale nejde ho odložit,

a všechno, co bylo,
se vrací jen tak,

jako dech,
který zapomněl, že patří tělu...

Návrat

  

Stál jsem na místě,
kde starý strom vyvrátil kořeny k nebi
a mezi jejich prsty
si našla cestu tráva.

Slunce se sklánělo tak pomalu,
jako když se po letech vrací
zapomenutá vzpomínka
a ještě neví,
jestli má zaklepat.

Pak jsem ji uviděl.

Nejdřív jen pohyb v šeru.

Potom oči,
které mě poznaly dřív,
než jsem stačil vyslovit její jméno.

Přišla blíž
a my jsme se políbili
s tou zvláštní naléhavostí lidí,
kteří tuší,
že některá setkání
nemají druhou jistotu.

Kolikrát se mohou cesty minout,
než pochopí,
že se hledají?

Dotkla se mého ramene
a řekla:

„Vy pořád někam odcházíte, viďte?“

Nevěděl jsem,
jestli se ptá na moje putování,
nebo na celý můj život.

„Víte, někdy člověk odejde
a ani neví proč.

Nebo možná ví,
ale po nějaké době zapomene,
kam vlastně stále jde,“ přiznal jsem.

„Neznamená to samotu?“
namítla.

„Snad,“ usmál jsem se.
„Sám ale neznamená
být opuštěný.

Opuštěný je ten,
kdo nevidí,
že i tehdy
se vesmír
kolem něj pohybuje dál.“

A než jsem stačil znovu zachytit její pohled,
zmizela.

Zůstal jsem ještě chvíli.

S její přítomností ve vzduchu,
s tichem mezi dvěma nádechy
a s myšlenkou,
že možná nejsem nic víc
než poutník,
který na okamžik
zastihl vlastní stopu.

Vítr mi stáhl klobouk z hlavy
a rozesmál se někde nade mnou.

Zvedl jsem ho ze země
a vykročil dál.