Pallasit

 

Nepatřil tak úplně do tohoto světa.

Někdy míval pocit,
že jeho duše je příliš lehká
na to, aby ji země dokázala udržet.

Chodil proto rozvážně
a do kapes si ukládal kameny,
které mu připomínaly,
že i tíha může být druhem něhy.

Jednou jsem ho spatřila,
jak na opuštěném nádraží
přemlouvá hodiny, aby nikam nespěchaly.

Tvrdil, že čas je neklidný pes,
který se utrhl z vodítka
a teď pobíhá mezi včerejškem a zítřkem.

Měl v očích podivuhodný klid,
jaký mívají lidé,
kteří už dávno přestali hledat cíl
a začali si všímat cesty.

Jeho smích se podobal vodě,

v níž se na okamžik zachvěla obloha.

Říkal, že každá myšlenka

má někde na světě své malé tělo
a že některé z nich
jsou tak nesmělé,
že se raději vydávají za motýly.

Potom se rozhlédl,

jako by právě zaslechl
něco důvěrně známého
v řeči vzdálených planet.

Otevřel okno mezi dvěma skutečnostmi,

aby dovnitř pronikl vítr
z krajiny, která se nevešla
do žádného snu.

A já na okamžik
zapomněla na svět kolem...

Když odcházel,
nechal tu kámen.

Zvedla jsem ho
a sevřela v dlani.

Pallasit.

Black - Wonderful Life

A pokud vás Pallasit zaujal, můžete pokračovat do Muzea meteoritů.