Reklamace

 

„Dobrý den, chtěla bych reklamovat svůj život.“

Paní za přepážkou zvedla oči od monitoru.

„A co přesně vám na něm nevyhovuje?“

„No, víte, já jsem si představovala takový ten normální život. Nemusí být nijak zvlášť luxusní, nepotřebuju moře třikrát ročně ani manžela, který hraje na piano. Stačilo by, kdyby se v něm dalo trochu slušně bydlet.“

„Máte doklad o koupi?“

„To právě nemám. Já ho dostala.“

Paní přestala ťukat do klávesnice.

„Od rodičů?“

„No, technicky vzato.“

„A co se s ním stalo?“

To byla otázka, na kterou jsem měla připravenou celou přednášku, ale najednou jsem si nemohla vzpomenout ani na první větu.

„Ono to ze začátku vypadalo docela dobře,“ řekla jsem nakonec. „Člověk si zvykne. Něco se opraví, něco se přejde, na něco si koupíte nový závěs a předstíráte, že to tak mělo být odjakživa.“

Paní přikývla. Asi už slyšela horší věci.

„Pak se občas objeví někdo, kdo vám nabídne pomoc. Řekne, že se na to podívá, že tomu rozumí, že s ním by to mohlo fungovat. Tak ho pustíte dovnitř. Dáte mu klíče. Uvolníte mu skříň. Naučíte se pít kafe, který má rád, a přestanete kupovat tu svoji značku jogurtu, protože mu nechutná.“

„A on vám ten život opravil?“

„Ne. Ale nějakou dobu se v něm cítil jako doma.“

Paní si sundala brýle.

„A potom?“

„Potom odešel.“

„To mě mrzí.“

„Mě taky. Hlavně mě mrzí, že si odnesl i tu vrtačku. Byla moje.“

Poprvé se usmála.

Já vlastně taky. To se mi občas stává. V nejhorších chvílích mě napadne něco směšného, začnu se smát, a pak nevím, jestli mám pokračovat, nebo se za to stydět.

„Takže chcete nový život?“ zeptala se.

„Ne, ne. Tenhle bych si chtěla nechat. Mám v něm pár hezkých věcí.“

Vzpomněla jsem si na jeden letní večer, kdy jsme seděli na schodech před domem a nikam jsme nemuseli. Na člověka, který mě kdysi držel za ruku, aniž by tím něco sliboval. Na smích, který se nedal naplánovat. Na několik let, kdy jsem si opravdu myslela, že už nemusím nikam jinam.

„Jen bych potřebovala, abych v něm mohla zase žít.“

Paní chvíli mlčela a potom se otočila k monitoru.

„Podíváme se, co se s tím dá dělat.“

„A jak dlouho to bude trvat?“

„To vám bohužel nemůžu říct.“

„A bude to potom jako dřív?“

„To také nemůžu slíbit.“

Podívala jsem se na ni. Byla to protivná odpověď. Čekala jsem nějaké ujištění, razítko, potvrzení, že jsem měla nárok na lepší zacházení a že mi někdo dluží náhradu za všechny ty roky, kdy jsem se snažila, aby byli ostatní spokojení.

Místo toho mi podala lístek s číslem.

Počkejte, až na vás přijde řada.

„A kdybych se nedočkala?“ zeptala jsem se.

„Tak přijďte znovu.“

Vyšla jsem ven.

Bylo tam docela hezky. Na chodníku se převaloval suchý list a jeden pán se hádal s automatem o parkovné. Život mezitím pokračoval, aniž by se mě kdokoli ptal, jestli s tím souhlasím.

Doma jsem si uvařila kafe.

To svoje.

A pak jsem chvíli seděla u okna a přemýšlela, jestli je možné, aby člověk začal znovu, aniž by musel předstírat, že to předtím nebylo důležité.

Nevím.

Ale tu vrtačku chci zpátky.