Když den odkládá světlo

Večer sestupoval po stráni.

Louka pod jeho kroky
měnila barvu.

Zlato se tiše vytrácelo
do odstínů medu,
kouře
a popela.

Nad potokem se skláněla vrba.

Dlouhé pruty ponořené do proudu
psaly po hladině dopis.

Voda si jej odnášela.

Daleko.

Možná až tam,
kde se ztracené věci
proměňují ve vzpomínky.

V koruně olše
se zachytil poslední paprsek.

Tenký jako nit.

Stačilo by natáhnout ruku
a přetrhne se.

Ale světlo zná své řemeslo.

Držel se.

Ještě chvíli.

Jako člověk,
kterému je dobře
a nechce odejít.

Tehdy se zvedl vítr.

Přinesl vůni sena,
vlhké hlíny
a vzdálených lesů.

Všechny ty vůně se mísily
v jediný dech krajiny.

A mně připadalo,
že kdybych v té chvíli zavřela oči,

dokázala bych slyšet,
jak se země pomalu otáčí
do noci.

Nad obzorem už čekala první hvězda.

Nenápadná.

Téměř plachá.

A kolem ní se rozprostíralo ticho.

Ne prázdné.

Ne smutné.

Takové,
v němž má všechno své místo.

Potok.

Vrba.

Světluška v trávě.

Kámen.

I člověk, který se na chvíli zastavil
a zapomněl, že spěchal.

Pořád někde tady

 

U starého mostku
roste bez.

Každým rokem
o kousek víc vyrůstá
z vlastního stínu.

Jsou místa,
která si člověka nepřivolají,
a přesto ho zdrží.

Právě tady by ses rozhlédl.

Ne kvůli mostku.
Ani kvůli bezu.

Spíš proto,
že jsi viděl něco zvláštního
skoro ve všem.

Jednou to byl střep na cestě.
Jindy kámen,
v němž jsi hledal trilobita.

Někdy to bylo tak nepatrné,
že jsem to zahlédla
až díky tobě.

Krok se mi zpomalil.

Člověk si některé zvyky
vypůjčí od druhých
a vrací je velmi nerad.

Potok pod mostkem
nesl pár listů.

Zastavila jsem se.

A na okamžik čekala,
že k tomu něco řekneš.

Nevím co.

Možná jen,
že svět se umí na chvíli
ztišit.

Ne velká slova.
Ne rady.

Ten způsob,
jak sis všiml něčeho malého
a udělal tomu místo.

Večer se pomalu usazoval
na louce za potokem.

A já si najednou uvědomila,

že některé lidi
nenosíme v paměti.

Nosíme je ve způsobu,
jakým se díváme na svět.

Proto mi někdy připadá,
že jdeš kus cesty přede mnou.

Jen tě nevidím.

Kdo dal tichu jméno

 

Pryskyřice ze stromů
odkapává čas.

Na stráni
tráva se učí šeptat pozpátku,
aby jí rozuměly kořeny.

Mezi stébly
ulpěl dech větru.

Výš už jen nebe
obléká modř po dešti
a mraky
se opírají o lesy.

Kdo dal tichu jméno,
byl plný něhy.

Od té doby
všechno živé
roste pomaleji než touha.

A noc?

Přichází.

V korunách stromů
rozvěšuje hvězdy,
aby bylo čím spravovat samotu.

Vracíš se
s vůní jehličí.

Nevím,

jestli ses dotýkal stromů,

nebo ony
na chvíli
uvěřily člověku.

Telátka od napajedla

Na návrší kamenná zídka, za ní pastvina.

Září si rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě,
až člověka napadne,
že se věci dějí bez důvodu.

Šípky věší na křoví červené lampiony,
stráň si protahuje záda po horkém odpoledni,
špačci přelévají oblohu
z pole na pole.

Mezi stébly
doznívá světlo.

Po zídce přechází stín.

Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,
pak o těch,
které šly skrze nás.

Jistoty se rozcházely po jedné,
jako telátka od napajedla.

Barvy se noří do hlubších tónů.

Noc si přitahuje okraje krajiny.

Zůstalo ticho.

Osamělý modřín

 

Na stráni osamělý modřín a pod ním stará studánka.

Podzim si přelévá světlo z dlaně do dlaně
a dělá to pomalu,
jako by se bál něco rozlít.

Některé dny voní po jablkách,
jiné po mokrém listí,
a všechny se nakonec ukládají
do stejné zásuvky paměti.

Pamatuj si mě.

Tu stojí kámen –
opatrovník svahu,
jenž celé roky nehnutě sleduje,
jak se krajina mění a přetváří.

Šípkové keře zapalují drobné ohně
na okrajích mezí
a vrány přenášejí večer
z jednoho pole na druhé.

Nad remízkem se loudají mraky,
těžké a zamyšlené,
jako hospodáři cestou domů.

Noc pomalu přivírá víčka luk.

A já přemýšlím o tom,
co člověk ztratí,
aby mohl něco najít,

pak o tom,
co najde,
a stejně tomu neumí uvěřit.

Odpovědi se schovávají

jako zajíci ve vojtěšce.

Má vítr paměť?

Vrací se přece
na stejná místa –
k oplocenkám,
ke starým hrušním,
i k rozpadlým stodolám.

Krajina si neláme hlavu s budoucností:

rozbahní se,
zmrzne,
rozkvete,
a pokaždé začne znovu.

Mně zůstává ticho,

které se dá na okamžik nabrat do dlaní,
ale nejde ho odnést,

a všechno, co bylo,
se vrací jen tak,

jako dech,
který zapomněl, že patří tělu...

Opuštěnky

 

Ne každá láska je krásná, někdy je neopětovaná, umlčená, zatlučená.

Je až s podivem, že vůbec vznikla, je jako stéblo trávy, co vytrčí z asfaltu uprostřed silnice...

Má mě rád?

Kostelík a víska v poli,
pod jabloní dívka stojí.
V dlani kvítek, tichý hlas:

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Chmuří se nebe, den pohasíná,
v červáncích zamlklá krajina dřímá.
Z věže zvon teskně vzlyká,
noc zvolna na celý kraj dýchá.

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Stín se snáší nad úvozy,
ticho lehá do údolí.

Chladný jako podzim je svit měsíce...

Vzpomínky

 

Je důležité, aby člověk měl možnost prožít lásku, a vrátit se k ní, cítit ji i ve chvílích, kdy je sám. Láska je smyslem našich životů, nic lepšího po nás zřejmě nezbude, a také je tím jediným, co nám po jiných zůstává...

Nikdy jsem se s mým dědečkem z otcovy strany nesetkala, narodila jsem se až mnoho let po jeho smrti. Přesto, zamilovala jsem si ho a uložila ve svém srdci. Jako mladík byl velký fešák, aspoň mně tak připadá, světlé vlasy do blond, moderní střih, špičatý krátký nos a teple hnědé oči, pozoroval jimi svět s vlídností a laskavě. Tak jsem o něm slýchávala. Byl pozoruhodný i tím, že si vzal za ženu moji babičku. Narodilo se jim šest dětí, děvče a pět kluků, tím posledním byl můj táta.

Děda s babičkou přišli odněkud z Vídně a usadili se a žili v Lipnici nad Sázavou, dnes více známou jako Haškova Lipnice, v malém nájemním domku na náměstí, tehdy se říkalo rynek. Byli chudí a nezbývalo jim, než žít skromně, ač dědeček ovládal poctivé řemeslo.

Takhle dědeček vypadal, když byl mladý a namlouval si moji babičku: babička, rozená Procházková  

Babiččin strýc, či prastrýc, Emerich Prochaska, byl dle vyprávění vůdcem vídeňského podsvětí, Apačů; však i o babičce se tradovalo, že byla doma generál.

A tady je společná fotografie dědy s babičkou po letech, když spolu zestárli, doprovází je vlčák Kazan...

Na spodní fotografii je můj tatínek na školní fotce, ten nejlépe oblečený ...(napovím, třetí řada, druhý zprava, blond vlasy, světlé sako s kravatou).

 

Jednou za rok si mého otce zvali k sobě na návštěvu strýcové, dva bratři, vlastnili malou textilní továrnu, oba byli Židé a bezdětní. Táta jako malý kluk je každoročně navštěvoval, pokaždé byl pohoštěn čokoládovými bonbóny a mohl si vybrat, barvu a materiál látky, z níž mu strýcové nechali ušít oblek. A tak na všech školních fotografiích je můj otec nejhonosněji a nejpěkněji oblékaným dítětem (dodám, míval samé jedničky, bodejť, když před každými zkouškami si dával na noc pod polštář školní učebnici).

Táta s dědou hráli společně na housle a tahací harmoniku, možná odtud pochází i moje láska k hudbě.

Tatínek s dědečkem, Lipnice nad Sázavou

Tatínek, když mu bylo kolem 30 roků, v uniformě jako voják v záloze

Mám na tatínka naprosto senzační vzpomínky. Cítila jsem jeho absolutní, laskavou a nepochybující otcovskou lásku, nikdy mě neuhodil, a ani se na mě nehněval. Nevím, možná to bylo tím, že jsem uměla zlobit, aniž si toho všimnul anebo podědil vlídnost po dědečkovi. Stejně jako děda, i táta byl malířem pokojů. Uměl však navíc kreslit a malovat, co ho právě napadlo či bavilo. Když už byl starý, začal si říkat "dědek Herodes". Nakreslil spoustu obrázků, většinou fantazie a kresby žen. Ženy se mému otci líbily, ale od svatby jeho jedinou ženou mu byla moje maminka.

Maminka uměla být opravdickou dámou...

Maminka pocházela z velmi nuzných poměrů, o to více prostoru její povaze dávala volnost a svoboda hor, kde se narodila a prožila dětství a mládí... Na fotografii je maminka coby divoška z hor, vlastně taková zůstala vždy....

Maminka coby divoška, Vysoké Tatry na Slovensku, Poprad

A to už jsem já...

Fotečka z narozenin, byly mi 2 roky

Tady je mi asi 13 roků, koncert ve Smetanově muzeu na nábřeží u Vltavy

.  
A opět já, tehdy v 1. třídě základní devítileté školy...

Odjakživa jsem v sobě pociťovala nesmírnou touhu po přátelství, dokonce snila jsem o přátelství z hvězd... a ze všeho možná nejvíc o laskavém, vlídném světě....