Na dosah

 

Mnoho let jsem nosila v kapse
malý seznam věcí,
které jsem ještě chtěla vidět.

Byla tam místa,
kam se chodí jen jednou za život,
jména lidí,
které jsem měla potkat,
a několik obyčejných věcí,
o kterých jsem si myslela,
že jsou důležité.

Jednoho rána
jsem ten seznam vytáhla.

Papír byl zažloutlý,
některá slova vybledla
a uprostřed
byla malá skvrna od kávy.

Nevzpomínala jsem si,
kde se tam vzala.

„To je dobré znamení,“
řekl muž,
kterého jsem potkala
u staré lavičky.

„Jaké?“ zeptala jsem se.

„Že už nepotřebujete vědět
úplně všechno.“

Seděl tam s knihou,
kterou nečetl.

„Proč ji tedy máte?“
zeptala jsem se.

„Některé knihy
nejsou na čtení.“

„Na co tedy?“

Pohladil obálku.

„Aby člověk věděl,
že někde existují slova,
která zatím nepotřebuje.“

Podívala jsem se na svůj seznam.

„Měla jsem tam tolik plánů.“

„A splnily se?“

„Některé ano.
Některé ne.“

„A které byly lepší?“

Zamyslela jsem se.

„Nevím.“

Přikývl.

„To bývají ty nejhezčí.“

Seděli jsme chvíli mlčky.

Nad námi se ve větvích
pohybovalo světlo,
které vypadalo,
jako by se vracelo
na místo,
kde už kdysi bylo.

Vzala jsem tužku
a ze seznamu
pomalu škrtla
jedinou věc:

Najít správný okamžik.

„Toho se vzdáváte?“
zeptal se.

Usmála jsem se.

„Ne.
Jen jsem zjistila,
že už přišel.“

Potom jsem papír složila
a nechala ho ležet
na lavičce.

Možná ho někdo najde.
Možná ne.

Ale od té chvíle
jsem měla zvláštní pocit,

že věci,
na které čekáme celý život,
někdy nečekají na nás.

Jen tiše doufají,
že si jich jednou všimneme.

Odpoledne

Dnes ráno
jsem našla na prahu
kousek odpoledne.

Leželo mezi listím
a jednou zapomenutou kapkou rosy,
snad se cestou ztratilo
z nějakého většího dne.

Ještě bylo studené.

Položila jsem ho do misky s jablky,
aby dozrálo.

Nespěchala jsem.

Kolem poledne přišel přítel.

Zaklepal dvakrát,
potřetí už jen počkal.

„Máš něco k pití?“
zeptal se.

Nalila jsem mu sklenici deště.
Byl z minulého týdne,
s příchutí střech a starých zahrad.

Pil pomalu,
jako by nechtěl ublížit žízni.

Dlouho jsme seděli.

Pak si všiml té misky.

„Copak tam schováváš?“

„Jen kousek odpoledne,“
odpověděla jsem.

„Ještě není hotové.“

Přikývl.

„To je dobře,“ řekl.
„Nedozrálá odpoledne bývají kyselá.“

„To jsem nevěděla.“

Usmál se.

 

„To většina lidí ne.“

Pak jsme už nemluvili.

Když odcházel,
zapomněl si u mě
své ticho.

 

Je třetí den.

Čekám,

jestli si pro něj přijde.

 

 

Zítřejší ráno

 

 

Vyndala jsem z kapsy včerejší pondělí
a položila je na parapet
vedle sbírky nepoužitých ozvěn.

Na dnešním seznamu stálo:

přesadit sever
do většího květináče,

narovnat stín,
který se cestou domů
někde pomačkal,

přivázat vítr,
aby se večer
vrátil sám.

Mimochodem,

ticho je velmi společenské.
Jen nemluví s každým.

Když si vás oblíbí,
chodí za vámi i tam,
kde je příliš mnoho lidí,

a sedává vedle vás
jako někdo,
koho si nemůžete vybavit.

Zrovna když jsem o tom přemýšlela,
potkala jsem přítele.

Kráčel pomalu
a v náručí nesl prázdnou sklenici,

opatrně,
jako by byla plná.

„Co to neseš?“ zeptala jsem se.

„Zítřejší ráno,“ odpověděl.
„Je ještě křehké.“

„A proč je ve sklenici?“

„Aby se cestou nerozlilo.“

„To je rozumné,“ řekla jsem

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé.

„Víš,“ řekl po chvíli,
„myslím, že lidé dělají chybu,

když si představují,
že svět drží pohromadě zákony.“

„A čím tedy?“ zeptala jsem se.

„Drobnými ohledy.“

Podzim se do krajiny
nevlévá naráz,
ale pomalu prosakuje.

Řeky počkají,
až přejdeš most.

Ptáci zpívají,
i když je nikdo neposlouchá.

Chvíli jsme jen stáli.

Pak jsem otevřela sklenici.

Zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev.

Od té doby
se rána vracejí
o něco méně prázdná.

Když den odkládá světlo

Večer sestupoval po stráni.

Louka pod jeho kroky
měnila barvu.

Zlato se tiše vytrácelo
do odstínů medu,
kouře
a popela.

Nad potokem se skláněla vrba.

Dlouhé pruty ponořené do proudu
psaly po hladině dopis.

Voda si jej odnášela.

Daleko.

Možná až tam,
kde se ztracené věci
proměňují ve vzpomínky.

V koruně olše
se zachytil poslední paprsek.

Tenký jako nit.

Stačilo by natáhnout ruku
a přetrhne se.

Ale světlo zná své řemeslo.

Držel se.

Ještě chvíli.

Jako člověk,
kterému je dobře
a nechce odejít.

Tehdy se zvedl vítr.

Přinesl vůni sena,
vlhké hlíny
a vzdálených lesů.

Všechny ty vůně se mísily
v jediný dech krajiny.

A mně připadalo,
že kdybych v té chvíli zavřela oči,

dokázala bych slyšet,
jak se země pomalu otáčí
do noci.

Nad obzorem už čekala první hvězda.

Nenápadná.

Téměř plachá.

A kolem ní se rozprostíralo ticho.

Ne prázdné.

Ne smutné.

Takové,
v němž má všechno své místo.

Potok.

Vrba.

Světluška v trávě.

Kámen.

I člověk, který se na chvíli zastavil
a zapomněl, že spěchal.

Pořád někde tady

 

U starého mostku
roste bez.

Každým rokem
o kousek víc vyrůstá
z vlastního stínu.

Jsou místa,
která si člověka nepřivolají,
a přesto ho zdrží.

Právě tady by ses rozhlédl.

Ne kvůli mostku.
Ani kvůli bezu.

Spíš proto,
že jsi viděl něco zvláštního
skoro ve všem.

Jednou to byl střep na cestě.
Jindy kámen,
v němž jsi hledal trilobita.

Někdy to bylo tak nepatrné,
že jsem to zahlédla
až díky tobě.

Krok se mi zpomalil.

Člověk si některé zvyky
vypůjčí od druhých
a vrací je velmi nerad.

Potok pod mostkem
nesl pár listů.

Zastavila jsem se.

A na okamžik čekala,
že k tomu něco řekneš.

Nevím co.

Možná jen,
že svět se umí na chvíli
ztišit.

Ne velká slova.
Ne rady.

Ten způsob,
jak sis všiml něčeho malého
a udělal tomu místo.

Večer se pomalu usazoval
na louce za potokem.

A já si najednou uvědomila,

že některé lidi
nenosíme v paměti.

Nosíme je ve způsobu,
jakým se díváme na svět.

Proto mi někdy připadá,
že jdeš kus cesty přede mnou.

Jen tě nevidím.

Kdo dal tichu jméno

 

Pryskyřice ze stromů
odkapává čas.

Na stráni
tráva se učí šeptat pozpátku,
aby jí rozuměly kořeny.

Mezi stébly
ulpěl dech větru.

Výš už jen nebe
obléká modř po dešti
a mraky
se opírají o lesy.

Kdo dal tichu jméno,
byl plný něhy.

Od té doby
všechno živé
roste pomaleji než touha.

A noc?

Přichází.

V korunách stromů
rozvěšuje hvězdy,
aby bylo čím spravovat samotu.

Vracíš se
s vůní jehličí.

Nevím,

jestli ses dotýkal stromů,

nebo ony
na chvíli
uvěřily člověku.

Opuštěnky

 

Ne každá láska je krásná, někdy je neopětovaná, umlčená, zatlučená.

Je až s podivem, že vůbec vznikla, je jako stéblo trávy, co vytrčí z asfaltu uprostřed silnice...

Má mě rád?

Kostelík a víska v poli,
pod jabloní dívka stojí.
V dlani kvítek, tichý hlas:

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Chmuří se nebe, den pohasíná,
v červáncích zamlklá krajina dřímá.
Z věže zvon teskně vzlyká,
noc zvolna na celý kraj dýchá.

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Stín se snáší nad úvozy,
ticho lehá do údolí.

Chladný jako podzim je svit měsíce...