Kopec

Ten kopec tam stál
už od rána
a vypadal,
že na něco čeká.

Tráva se na něm
lehce vlnila
a jednotlivá stébla
se občas sklonila,
jako by naslouchala
něčemu, co přicházelo
z hlíny.

V dubových větvích
se ozývalo šumění.

Možná vítr.
Možná špačci.

„Tak už něco řekni,“
pomyslela jsem si.

Ale kopec mlčel.

A já nevěděla,
jestli jsem přišla
povídat si s ním,
nebo sama se sebou.

Sedla jsem si do trávy,
dívala se do údolí
a začaly se vynořovat
vzpomínky.

Jedna byla modrá.
Druhá voněla po dešti.
Jiná v sobě měla
čísi hlas.

V korunách stromů
doznívalo světlo.
Ptáci ještě přelétali
z místa na místo.

Údolí vydechlo chlad.

Přemýšlela jsem o tom,
že svět je takový.

Nic v něm na mě nečeká.

Nemusím mít odpověď.

Jen chvíli sedět
kdekoli v trávě

a dívat se,
jak se stébla
ve větru zvedají
a zase sklánějí.

Ke slunci

 

Bylo pozdní odpoledne
a vzduch se skoro nehýbal.

Šel jsem tam bez zvláštního důvodu.

Seděla opodál
a mezi prsty obracela
stéblo trávy.

Uplynul nějaký čas, než se zeptala:

„Co myslíte, že drží člověka při životě?“

„Nevím.

Snad je to proud.“

„Proudění?“

„Tichá síla,
která nikam nespěchá,
a přesto všechno
uvádí do pohybu.“

„Máte na mysli tu,
co probouzí semeno
pod zemí,

protéká stromem
až do koruny,

vrací vodu
do mraků

a nese ptáka
při jeho letu?“

„Ano.

A v člověku
se jednoho dne ztiší
a začne se ptát,
kam vlastně teče.“

Natočila se ke mně.

„Takže příroda myslí?“

„Možná.“

„A my?“

Neodpověděl jsem hned.

„Jsme jen její způsob,
jak se podívat sama na sebe.“

Slunce mezitím
kleslo níž
a stín stromu
se nepatrně prodloužil.

„Ale proč jste přišel
právě sem?“

„Nevím.

Hledal jsem vás.“

„A našel?“

„Přímo naproti.“

Lehce se usmála.

„Tak to jsme měli
oba štěstí.“

„Proč?“

„Mohli jsme se minout.“

Pak se ve větvích
pohnul vzduch

a stéblo trávy
mezi jejími prsty
se na okamžik
naklonilo ke slunci.

U starého sadu

 

Potkali jsme se u cesty,
která vedla podél starého sadu.

Nevím, proč jsem tam tehdy šel.
Prostě jsem zabočil.

Seděla pod jabloní
a v dlaních obracela spadané listy.

„Proč si myslíte, že lidé pořád něco hledají?"

Řekla to tiše,
jako by se neptala mě,
ale večera kolem nás.

„Možná proto, že věří,
že někde čeká to, co jim chybí."

„A co když ne?"

Usmál jsem se.

„Pak možná nehledáme věci,
ale chvíle, ve kterých jsme byli blízko sami sobě."

Pozorovala trávu pod stromem.

„Našel jste někdy takovou chvíli?"

„Ano."

Zamyslel jsem se.

„Nebyla výjimečná."

Otočila se ke mně.

„Pamatuji si jen,
že jsem tehdy po dlouhé době
nikam nespěchal."

„A to stačilo?"

„Překvapilo mě,
že ano."

Nad sadem se smrákalo.
V koruně jabloně se ozval pták.
Když utichl, 
zůstalo jen šumění listí.

„Dlouho čekáme na něco,
co všechno změní," řekl jsem.

„A někdy si teprve všimneme toho,
co vedle nás bylo celou dobu."

„Možná máte pravdu," přikývla.

Stíny mezi stromy se prodlužovaly.

Vstala
a vydala se cestou, kterou přišla.

Já jsem zůstal ještě sedět.

Ne proto, že bych nechtěl jít dál.

Jen jsem měl pocit,
že některé okamžiky nejsou začátkem cesty.

Jsou místem,
kam jsme došli.

Atlas nenavštívených míst

 

Od dětství mám špatný orientační smysl.

Dokázala jsem zabloudit

i ve vlastní minulosti.

Proto jsem se přihlásila

na aplikovanou geografii vzpomínek.

Říkala jsem si,

že mi konečně někdo vysvětlí,

proč někdy hledáme cesty,

které vedou zpět

k místům,

kam jsme nikdy nedošli,

a přesto nám chybí.

Profesor přišel pozdě.

„Omlouvám se,“ řekl.

„Zdržel jsem se

na kruhovém objezdu myšlenek.“

Potom položil na stůl

obyčejnou gumu.

„Tohle je nejdůležitější kartografická pomůcka.“

Ve třídě bylo ticho,

které mělo za sebou

několik semestrů.

Pak nakreslil na tabuli ostrov.

Chybělo mu pobřeží.

„Jak se tam dostaneme?“

Profesor se usmál.

„Tohle místo

žádná mapa nezná.“

Vedle mě seděl student,

který po celou dobu

ostřil pastelky.

Ne jednu.

Všechny.

„Studuji barevnou orientaci nostalgie,“ řekl.

„A pomáhá to?“

„Občas.

Přišli jsme na to,

že většina lidí

kreslí minulost teplejšími barvami.“

Profesor mezitím nakreslil

kompas.

Měl jednu světovou stranu.

„A kde jsou ty ostatní?“

„Bylo jednodušší

nechat jen jednu.

Každá chtěla být sever.“

Chvíli jsem přemýšlela.

„Existují ještě

neobjevená místa?“

zeptala jsem se.

Profesor přikývl.

„Samozřejmě.

Každý člověk

v sobě nosí

alespoň jedno.“

Pak smazal ostrov z tabule.

„Teď víte,“ řekl,

„kde hledat.“

 

Všimnout si

 

„Co myslíte, že drží dva lidi spolu?“

Je to zvyk?
Společná minulost?
Schopnost odpouštět?
Nebo snad to, že si pamatují
věci, které ostatním nic neříkají?

„Myslím, že je to pozornost,“ řekla.

„Taková, která se nedívá očima,
ale něčím hlubším.

Zastaví se u kamene
a nesnaží se z něj udělat květinu.

Podívá se na semeno
a neptá se,
proč ještě není stromem.

A když se ráno zvedne pták ze střechy,
nechá ho letět.“

Na chvíli se odmlčela,
snad naslouchala něčemu,
co zatím nemělo slova.

„Vy mě znáte?“

Usmála se.

„Ne.

Ale někdy mám pocit,
že některá setkání čekají trpělivěji než lidé.“

„A jak jste se tady ocitla?“

„Šla jsem za zvukem.“

„Za jakým?“

„Za tím,
který vznikne,
když člověk dlouho mlčí
a přesto má co říct.“

Podíval jsem se na ni.

Na okamžik jsem měl pocit,
že mluví o mně.

Ale nezeptal jsem se.

Vítr přinesl několik listů
a položil je mezi ně.

„Víte,“ řekla po chvíli,
„pozornost je zvláštní.

Někdy stačí,
že si někdo všimne.“

A pak se zasmála tak tiše,
že jsem si nebyl jistý, jestli ten smích slyším.

Vedle tebe

 

Možná jsem byl jen unavený

z neustálého hledání smyslu.

Možná jsem si spletl směr.

A možná jsem měl víc odpovědí,

než svět potřeboval.

 

Říkali,

že části ze mě

už nejsou původní.

Měli pravdu.

Něco obrousily cesty.

Něco lidé.

Něco čas.

Zůstala po tom místa,
kam jsem se už neuměl vrátit.

 

Byly noci,

kdy jsem se díval na hvězdy

a připadalo mi,

že vesmír je příliš veliký,

aby si mě všiml.

A pak přišla ona.

Nevím, odkud.

Možná z druhé strany času.

Možná jen z vedlejší ulice,

což by bylo podivnější.

Měla ve vlasech něco,

co připomínalo prach z komety.

Ale tvrdila,

že je to jen mouka.

Pekla koláč.

Ve vesmíru plném záhad

mě překvapilo,

že někdo schovává

tajemství do těsta.

Podívala se na mě

a řekla:

„Vy jste ten,

kdo se snaží přijít na to,

proč tu je.“

Přikývl jsem.

„A vy?“

„Já jsem se rozhodla

dnes nic neřešit.“

„A co budete dělat místo toho?“

Usmála se.

„Sedět vedle tebe.“

Chvíli jsem nevěděl,

co říct.

„Myslím,

že to stačí pro začátek.“

Připadala mi jako někdo,
kdo znal něco,
co jsem v knihách nikdy nenašel.

„Najdeme si místo.

Nemusí být dokonalé.

Jen kus prostoru,

kde nás nikdo nebude měnit.“

„A co tam bude?“

„Možná strom.

Možná hvězdy.

Nebo jen stará lavička.“

Nějak jsem cítil,
že to může být dobré.

„A kde budeme spát?“

„Kdekoliv,

kde nás zastihne noc.

To je přece dost.“

Pak mě vzala za ruku.

 

A v tu chvíli jsem věděl,

že některé cesty

nejsou o místech.

Vedou k někomu.

U potoka

Vítr sestoupil z kopců
a na chvíli se ukryl
v koruně borovice.

Pak pokračoval dál.

U potoka ležel kámen,
napůl ve vodě,
napůl v teple pozdního slunce.

Sedla jsem si vedle něj.

Voda spěchala,
jako by někde
na ni čekal čas.

Kámen nikam nešel.

Dlouho jsem se dívala,
jak kolem něj
proud hledá svou cestu.

Nad údolím
přeletěl pták.

Nevěděl,
že ho pozoruji.

Jen na chvíli
změnil tvar oblohy.

Letěl tak lehce.